Osudí

Kapitola devatenáctá

Ojojoj, jsem to ja ale rychlík. Takže kompenzace měsiční pauzy je tady. Těším se na vaše rekace, komentáře a všechyn možné způsoby jak vyjadříte svoje emoce.

Trhala jsem stéblo trávy na kousky a ani pořádně nevnímala, co mé ruce dělají. Jemný vánek dával znát, že v noci bude zima. Bezmyšlenkovitě jsem se ohlédla po uvázaných koních. Spásaly trávu a celkově vypadaly spokojeně, asi tak jako koně mohou být. Jenže já jsem měla pocit, jakoby mi myšlenky létaly, kam chtěly.

Alaion někde v lese sbíral dřiví. Až se vrátí, budu si s ním muset promluvit. Začínal mě štvát, ale ne takovým obvyklým způsobem jak doteď. Přestávalo mě bavit plahočení se krajinou, kterou neznám, nevím nic o ní a ani o něm. Vždyť jsem ani nevěděla, proč mám bojovat proti té královně. Celé to nedávalo smysl, jako když skládáte puzzle a máte jen okraje.

Dřevo dopadlo vedle mě a já sebou ani nehnula. Hleděla jsem na své ruce, které se mírně chvěly. Opět jsem se nechala příliš unášet vzpomínkami. Vzhlédla jsem k Alaionovi, který byl jen v tunice a kalhotách. Zkoumavý pohled, který mi věnoval, mě nezajímal. Potřebovala jsem znát odpovědi.

„Potřebuji si promluvit."

„O čem?"

„Chci odpovědi na své otázky. Už mě nebaví tápat po možnostech a hádat, která je správná."

„Ptej se."

„Jen tak?" hleděla jsem na něj nedůvěřivě. To není možné, že by to bylo tak jednoduché, ani Nerissa mi nechtěla odpovídat.

„Ano."

„Proč mě doprovázíš, co z toho budeš mít ty?"

„Dělám to pro království."

„Ale co z toho máš ty?"

„Odpověděl jsem ti."

„To teda vůbec! Proto jsi opilý vykládal, že jsi se bál, že jsi mě ztratil?" stoupla jsem si a hleděla mu do očí. Vztek mi koloval v žilách.

„O tobě to není."

„Řekl jsi mé jméno!"

„To si myslíš, že se tak jmenuješ jenom ty?"

„Tiskl ses ke mně! Měl jsi různé průpovídky. Alespoň bys mi to mohl vysvětlit!" Zatínala jsem ruce v pěst, ale on se tvářil, jakoby to byl běžný rozhovor o počasí. V hlavě mi bleskla myšlenka.

Náhrdelník. Má ho od doby, co sloužil královně.

„Jak se jmenuje královna?" zeptala jsem se tiše.

Směs emocí, která mu proběhla po tváři, dala jasně znát, že jsem trefila. Proto tolik nenávisti, tolik protichůdných emocí. Teď jeho motivace dávala celkem smysl. Co tak strašného mu provedla, že je tak plný nenávisti a v noci po ní prahne?

„Alaione, jak se jmenuje královna?"

„Proč to chceš vědět?" vyštěkl na mě.

„Když ji mám zabít, chci vědět, jak se jmenuje!"

„Jmenuje se Meredith! Jsi teď se sebou spokojená?" zakřičel na mě.

„Ne, ale alespoň jsme se posunuli dál."

„Nechápu v čem." Mávla jsem nad tím rukou a ignorovala jeho odpověď.

„Mám ještě hodně otázek."

„Ale já se s tebou nechci bavit." A s tím se otočil, že jde pryč.

„Tvoje odpovědi za náhrdelník." Proklouznul mi přívěšek mezi prsty a zhoupl se na řetízku. V půlce kroku se Alaion zastavil a ohlédl se na mě. Jenže jeho oči se upíraly na přívěšek. Něco si zabručel a vydal se zpátky ke mně.

Přívěšek jsem sevřela v dlani a polekaně pár kroků odstoupila. „Dám ti ho, jen mi dej odpovědi, prosím."

„Fajn." Natáhl ruku před sebe a já mu neochotně položila řetízek na dlaň. „Ptej se," vyzval mě.

Posadila jsem se do trávy nejpohodlněji, jak to šlo. „Proč na tebe tak reaguju?"

„To každá," pobaveně se zasmál a já nechápavě nakrčila obočí.

„Jak je to možné?"

Pobavený výraz zmizl. „Můžu si za to sám."

„Chceš říct, že za to může tvoje charisma?" nevěřícně jsem se zeptala. „Nechci se ti vysmát."

„Ne, způsobil jsem si to nerozvážností. Kvůli mně umřel mocný čaroděj, prokleli mě. Ale to je příběh na jindy."

„Proč mi to nevysvětlíš?"

„Protože to není tvoje věc!" řekl podrážděně.

„Fajn, proč teda mám zabít královnu?"

„Protože se prohřešila vůči této zemi."

„Umíš říct i něco jiného, něž protože, nebo víc než jednou větou odpovědět?"

„Já nejsem ten pravý, co by ti to měl vysvětlovat." Začal rozdělávat oheň a tvářil se, že rozhovor skončil. Jenže já s ním neskončila. Pro tentokrát ne.

„A kdo jiný? Kolik dní jsem s tebou strávila? Kolikrát jsi mě zmlátil, abys mě něčemu naučil? Kolik věcí jsme prošli bez povšimnutí? Tak mi sakra alespoň na tohle odpověz! Nevím, proč tu jsem! Nemám žádný reálný důvod ti věřit! Co když jste to vy, kteří mě chcete zabít!" křičela jsem na něj a měla sto chutí ho praštit. Všechen ten vztek a frustrace začínaly čím dál častěji vyplouvat na povrch. „Já nikoho nezabiju. Ne bez důvodu a to sakra velkého. Takže kvůli tomu, že ti zlomila srdíčko a stal se z tebe zapšklý náladový prchat, to není důvod k zabití!"

Na tváři mi přistála facka, až jsem se ocitla na zemi.

Držela jsem se za tvář. Vyhrkly mi slzy a přelily se přes víčka.

Nade mnou stál třesoucí se Alaion.

Nepoznávala jsem sama sebe. Co jsem to provedla? Takhle jsem se nikdy nechovala. Doteď mě nikdy nikdo nedonutil ze vzteku něco takového říct. A teď jsem to udělala.

Tvář mi pulzovala bolestí a já čekala, co se stane.

Ruce se mu zatínaly v pěsti. Hrudník se mu zvedal v rychlém intervalu.

A já se choulila na trávě. Snažila jsem se působit jako nejkřehčí bytost na světě, jen proto, že jsem tušila, jak blízko mám k smrti.

Tak málo stačilo k tomu, aby mě teď a tady zabil.

Komu to zodpovedělo alespoň část otázek? A kdo se teď tluče do čela? Všechny názory pekně napsat a barvitě popsat. Děkuji všem.