Osudí

Kapitola devatá

Devatá kapitola a s ní se dozvíte jaké to je když se vás rozhodne týrat vaše středověké ztělesnění touhy a noční můry zároveň. Užijte si čtení i hudbu k němu. Děkuji všem za vaše skvělé teorie, možná si někdo z vás dojde na své.

Jednou rukou jsem se opírala o strom a v předklonu jsem se snažila popadnout dech. Kdybych měla sílu, tak pohledem probodávám Alaiona, který se válel v trávě a počítal mi kolečka, která musím uběhnout. Pokaždé, když mě nachytal, mi to ještě ztížil. Musela jsem buď dělat dřepy a kliky, nebo běhat dokolečka na té mýtině. Začínala jsem ji nenávidět skoro stejnou mírou jako jeho.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se nepozvracela vyčerpáním, a snažila se zaostřit svůj zrak na trávu. Všude panovalo šero a s blížícím se úsvitem bylo čím dál víc světla. Mohla jsem zahlédnout kapičky rosy, které ulpěly na mých botách i trávě.

S fučením jsem se téměř odrazila dlaní od stromu a doklopýtala k Alaionovi a sesunula se k zemi. Rozplácla jsem se jak široká tak dlouhá. Tráva mě mírně lechtala na tváři, ale vzhledem k tomu, že mi brnělo celé tělo, mi to bylo jedno. Na záda mi prosákla voda a já se musela otřást při pocitu studené vláhy na rozpáleném těle.

„Ještě ti zbývají tři kolečka," Informačně mi řekl a já zaúpěla.

„Mně to je ale u prdele," řekla jsem a pak mi došlo, že to bylo nahlas.

Alaion se vedle mě protočil tak, že ležel vedle mě na boku, jeho ruka zamířila k mému boku a – i přes mé kňouraní – si mě k sobě přitáhl. Nakláněl se nade mnou a já musela protočit oči.

Tímto mě už neoblbne.

„Dáme dohodu."

Zamračila jsem se na něj. „Jakou dohodu?" řekla jsem nejistě.

„Odpustím ti ty čtyři kolečka," usmál se na mě a já zalapala po dechu. Jeho úsměv měl pro mě pořád stejně umrtvující účinky. Pak mi do hlavy proniklo číslo, které řekl. Strčila jsem do něj jednou rukou, ale bylo to spíš pohlazení po hrudi.

Už ani ruce mě neposlouchají.

„To byly tři kolečka."

„Jsou už ale čtyři, a pokud chceš, nebude žádné."

„Co za to chceš?" nedůvěřivě jsem na něj hleděla a jeho úsměv se zatím rozšiřoval.

„Polib mě."

Šokovaně jsem na něj hleděla. Ze začátku chce se mnou spát, pak mě málem přizabije, pak chce, abych se od něj držela dál, osahává mě ve vodě, seřve mě, že jsem ho nechala, aby mě osahával, týrá mě a nutí mě běhat po lese.

To je vlastně to samé.

Je to schizofrenik.

Mozek, jako kdyby dostal ránu elektřinou, zamával bílou vlajkou a skočil přes palubu.

„Ne," odpověděla jsem. Zas by chtěl se mnou vymést.

„Tobě nestojí jeden polibek, za to, aby ses zachránila od pěti koleček?" zvedl jedno obočí a zvědavě si mě prohlížel.

Naprázdno jsem otevřela a zavřela ústa.

Pak, jako kdybych opět nalezla hlas, jsem zaječela: „Jakých pět koleček?"

„Dej mi polibek a nebude ani jedno."

„Ne, opět se mnou vypečeš!" protestovala jsem, ale on se na mě jen nechápavě zamračil.