Osudí

Kapitola šestá

Další kapitola k Osudí. Chci vám poděkovat za tak skvělé komentáře a doufám že se vám bude líbit i tato kapitola. Užijte si čtení i hudbu k němu.

„Tak tady ji máme," rozhodil rukama a v ten moment, jako kdyby v místnosti vybouchla bomba.

Muži křičeli jeden přes druhého, ukazovali na mě a vypadalo to jako po výbuchu bomby. Několik chlapů stálo a hrozili Reevovi pěstmi. Moje oči přecházely z tváře na tvář a nenašla jsem jedinou přívětivou emoci vůči mně. Zastavila jsem se na jednom pobaveném šklebu, který nemohl patřit nikomu jinému než Athire. Seděla téměř vzadu, ale byla tady kromě mě jediná žena. Celou dobu vypadala, že se na mě výsostně baví.

Reeeve stál uprostřed místnosti a tvářil se bezradně, pár mužům se snažil argumentovat, ale byl tu takový hluk, že jsem ho ani neslyšela.

„Všichni ztichněte!" ozvalo se z konce místnosti hrozivým hlasem, který se nesl vzduchem a lidé postupně utichali.

Reevy si trochu odkašlal: „Alaion vás chtěl upozornit, že tahle mladá žena je tu z jednoho zřejmého důvodu. Má nám pomoct proti koruně, má přímo tyhle předpoklady, aby nás dovedla tam, kam potřebujeme." Alaion se protlačil mezi nimi a stoupl si vedle Reeveho. Vypadal o mnoho působivěji než on – černé oblečení, hrdé držení těla. Nechápu to. Proč zrovna on není vůdce této šílenosti?

„Chceme s vámi probrat, v čem všem se bude muset zdokonalit. Všichni máte právo se vyjádřit, protože bude bojovat za nás. Taky si ale musíte uvědomit, že bude potřebovat vaši plnou podporu, pokud má uspět." Postupně věnoval pohledem téměř každému muži. Fascinovaně jsem ho sledovala, jak si je postupně omotává kolem prstu jen tím, že jim dává pocit moci.

„Rozhodli jsme se, že každý z nás by jí měl pomoct. Teď je řada na vás ukázat svou dobrou vůli," vyzval je všechny a ticho pokračovalo. Nikdo se nenabídl, začínala jsem si připadat hloupě. Chtějí mě vycvičit pro svou věc, ale nikdo se mě neptal a nikdo mě nechce cvičit.

„Co kdyby jí ženy naučili vařit?" ozvalo se někde ze zadních řad a odpovědí na to mu byl smích. Alaion se ale nesmál.

„Tahle dívka je odvážnější než půlka z vás, jako důkaz je to, že mi chtěla utéct."

Ženské zasmání bylo dostatečnou odpovědí. „To nedokazuje její odvahu, ale spíš hloupost," pronesla do toho ticha místnosti a opět její slova následovalo souhlasné mumlání. „Ne každá je natolik schopná a silná, aby mohla sedět tady mezi vámi. Ona určitě není."

„Nemluví z tebe náhodou žárlivost, že mě si tady alespoň všimli?" řekla jsem bez rozmyslu. Děsila mě už předtím, teď už nemám co ztratit. Muži se opět sborově rozesmáli, za což mi Alaion věnoval naštvaný pohled.

„Odmítám jí cokoliv naučit, přinejlepším by se na tom luku oběsila." Vydala se pryč z místnosti následovaná pohledy. Jenže Alaion ji nemínil propustit jen tak.

„Máš pravdu, nebudeš ji učit, přinejhorším bys ji na něm oběsila sama. Léčitelství ji naučí Deshiree. Ještě se potřebuje naučit lovit, pracovat s krátkým mečem a nejspíš i jízdu na koni. Alespoň tyto základy, zbytek pak." Němá jsem tam stála a sledovala, jak se opětovně hašteří.

Vysoký muž s bílými vousy si stoupl a tím na sebe strhl pozornost: „Alaione, dovedl jsi ji, tak ji uč." Reeve mezi nimi přeskakoval pohledem, až se mu na tváři konečně objevil úsměv.

„To je výtečný nápad," splasknul rukama a místnost se jako na povel začala vylidňovat.

---

Seděla jsem na posteli a ruce měla omotané přes lýtka, která jsem si tiskla k hrudi jen kvůli tomu, abych se nerozsypala. Je toho na mě čím dál víc. Přišla jsem o svůj domov, rodiče, přesouvají mě z místa na místo a ještě k tomu rozhodují o mém osudu. Alaion mě ignoruje, chce mě, nadává mi a pak mi vyhrožuje. Co já mam jen dělat?

Zbytek dne na mě už nikdo jiný nemluvil. Buď mě přehlíželi, nebo si o mně šeptali bůhví jaké věci. Asi už blázním. Protřela jsem si oči a nakonec se rozhodla vstát. Prošla jsem do vedlejší místnosti, abych našla Deshiree, potřebovala jsem se umýt. Nakonec jsem ji našla až o několik domů dál před kuchyní, jak se hádala s nějakou ženou.

Jakmile spolu domluvily a ta žena odešla mírně rudá, přiskočila jsem k ní. „Deshiree, můžu Vás poprosit?" nenápadně jsem se zeptala a sledovala, jak si podepřela jednou rukou záda.

„Co se děje?"

„Potřebovala bych se jít umýt," řekla jsem s trochou studu, že se jí na to musím ptát.

Přikývla mi a vykročily jsme zpátky k domu, měla jsem ji počkat před domem. Ani ne po chvilce se vrátila s kusem poskládané látky, která asi měla být ručník, a neforemnou hrudu mýdla. Ukázala mi prstem, kam mám jít, kde odbočit. Čekalo mě proplétání mezi domy, abych se dostala k potoku.

Chůze k potoku mi zabrala dost času, lidé mi vůbec neuhýbali z cesty, a tak jsem je musela všechny obcházet. Začínaly mě bolet nohy, šaty se mi od potu lepily k tělu a špínu ze sebe jsem za chvíli mohla stírat škrabkou. Popadla mě neskutečná úleva, když jsem minula poslední chatku a přede mnou se objevily stromy. Napovídalo mi to, že osvěžující voda není daleko. Přestože byl teplý den, stín stromů byl příjemně chladivý.

Šla jsem po vychozené cestě a už teď se těšila, až dám dolů oblečení. Keře se přede mnou čím dál tím víc rozevíraly. Zastavila jsem na vlhké hlíně, která mi proklouzávala mezi prsty na bahnitém břehu roztomilého potůčku. Z malého vodopádu tekla voda do hlubiny nezvyklého tvaru a odtékala v dáli pryč.

Bez zaváhaní jsem si přes hlavu přetáhla šaty, hodila je na zem a po chvíli k nim přibyl i zbytek oblečení. Vykročila jsem směrem k vodě, a i když mě studila na kůži, nebylo to až tak strašné. Okamžitě, jak to bylo možné, jsem se celá ponořila pod vodu. Plavala jsem v krátké vzdálenosti, jak jen to bylo možné, a užívala si to.

Vylezla jsem pro mýdlo a pustila jsem se do drhnutí snad stoleté špíny. Položila jsem ho na kámen nedaleko, abych si vydrbala i hlavu a neupadlo mi. Jenže pěna mi natekla do očí, a tak jsem se musela opět celá ponořit do vody. S očima plnýma vody jsem šmátrala po kameni, abych našla to zatracené mýdlo, jenže tam nebylo. Otevřela jsem oči a párkrát jsem je protřela, abych lépe viděla, ale nikde nebylo. Kde teda je? Rozhlížela jsem se kolem, jestli nesklouzlo dolů. Jenže můj pohled zavadil o špičky bot.

Pohledem jsem klouzala nahoru po černých kalhotách a košili, až jsem doputovala k těm fialovým očím, které mě snad pronásledovaly na každém kroku. Kousek pod nimi byl pobavený úšklebek a v ten moment jsem vyjekla a ponořila se do vody až po bradu, ruce omotané kolem hrudníku. Mračila jsem se na něj jenže jeho to nerozhodilo. Pohodil mýdlem z ruky do ruky a posadil se na nedaleký kámen.

„Vrať mi to mýdlo!"

„Pojď si po něj," vyzval mě.

Vrátit jí mýdlo nebo ne? Co řikate na našeho věčného prudiče Alaiona? A na Meredithine deprese, které nepolevují?