Osudí

Kapitola sedmá

Další kapitola a jedno velké bacha protože je tam vr vr vrrr scéna. Však víte...

Užijte si čtení a děkuji všem za tak ohromnou podporu. Musím přiznate že jsem se prostě do tohto příběhu zamilovala, netušíte co nás s nimi všechno čeká. Ale nebojte zažijeme i nějaké hezé chvýle než jen pády na hubu...

Pohodil mýdlem z ruky do ruky a posadil se na nedaleký kámen.

„Vrať mi to mýdlo!"

„Pojď si po něj," vyzval mě.

Zkřížila jsem si ruce na prsou a dávala pozor, aby ani o kousek víc nevyčnívala z vody. Zamračené pohledy na něj neplatily, jenže mě nenapadal jakýkoli jiný způsob, jak to mýdlo dostat zpátky. Ručník i oblečení bylo příliš daleko. Nebyl žádný způsob jak jednu z těch dvou věcí dostat bez toho, abych vylezla nahá z vody.

„Alaione, dej mi to mýdlo," procedila jsem mezi zuby a dodala, „prosím."

„Dobře," sprásknul rukama a položil ho na kámen vedle sebe.

Překvapeně jsem na něj hleděla. Nečekala jsem, že tak rychle se podvolí. Mělo mi hned dojít, že za tím bude něco víc než jen vyhovení mé prosbě. Jeho ruce totiž směrovaly k černé košili, kterou začal rozvazovat. Jakmile rozvázal uzel, přetáhl si ji přes hlavu a pohodil ji kousek od sebe. Sledovala jsem svaly na jeho těle s mírně pootevřenou pusou.

Tolik jizev pohromadě jsem snad nikdy neviděla. Táhly se mu dlouhé rozšklebené šrámy z ramena na hrudník, ruce místy byly tak bílé, že to vlastně byla jen spleť jizev a několik rovných líní přes břicho. Žádná z nich už nebyla růžová, vypadaly drsné.

Jestli jsou drsné i na dotek?

Spatřila jsem, jak jeho ruce směrují k lemu kalhot, a okamžitě jsem se k němu otočila zády. Neříkám, že nejsem zvědavá na rodinné klenoty. Musela jsem sama sebe v duchu okřiknout kvůli těmto myšlenkám. Slyšela jsem dopad něčeho na zem a pak jen jak mírné vlnky vody narážejí do mého těla.

Udělala jsem pár kroků hloub do vody, abych měla jistotu, že jsem v ní až po bradu, i kdybych se narovnala. Na zádech jsem ucítila horké prsty a polekaně jsem se otočila, nečekala jsem ho u sebe tak blízko. Letmo jsem na něj pohlédla a pak s opět rudnoucí tváří hleděla před sebe.

„Nechtěla jsi náhodou mýdlo?" zašeptal těsně u mého ucha a já cítila jeho tělo kousek od toho mého. Pokud jsem si do teď myslela, že nemůžu víc zrudnout, opak byl pravdou. O záda se mi opřel jeho hrudník a hřál mě takovou silou, jako kdyby mě spalovala horečka. Natáhla jsem za sebe ruku dlaní vzhůru.

„Tak mi ho vrať."

Místo mýdla mě ale chytl za ruku a otočil mě k sobě. I když mi voda sahala po ramena, jemu sahala jen do půli hrudníku. Hleděla jsem na ty bílé jizvy z takové blízkosti. Ani jsem neočekávala, že se mi ta možnost naskytne.

Násilně jsem od něj odtrhla pohled a zaměřila se na jeho tvář. Rty byly stažené do úzké linky, ale přesto jsem je už předtím viděla usměvavé. Z takové blízkosti jsem si konečně mohla všimnout, že kromě dvou velkých jizev tam má i pár menších. Jedna z nich byla schovaná v tmavém obočí. Dokonce jich pár měl i na uchu.

Opatrně si položil moji dlaň na rameno a já ucítila, jak jeho ruka začala putovat po mé paži, až se zastavila na krku. Konečky prstů jeho druhé ruky mě polechtaly na pasu, jemně sklouzly po kůži a pak mě pevně uchopil, aby si mě přitáhl blíž k sobě. Hleděla jsem mu jako kobra polapená v melodií do tváře. Neschopná jakéhokoli útoku nebo obrany.