Keep smiling ✔

|2.|

Jen tak jsem se procházela kolem jezera. Na nebi zářilo slunce a jeho paprsky se odrážely od vodní hladiny. Potřebovala jsem se někomu vypovídat, a tak jsem zavolala na první číslo, co mě napadlo.

,,Halo?" ozve se jeho hlas. ,,Henry? Můžeme si popovídat?" zeptám se ho. ,,Jasně. Jen počkej chvilku." řekne a položí mi to. Zastavím se a zmateně se podívám na obrazovku svého telefonu. Ta se po chvilce rozsvítí a já přijmu hovor. ,,Děje se něco?" zeptám se. ,,Ne. Mělo by?" zní dost udýchaně. ,,Já jen, že jsi dost udýchaný." pokrčím rameny. ,,Jo. No já zrovna....Zrovna běhám. Teda teď ne. Stojím tu u cesty." zní trochu nervozně. ,,Aha. Promiň, že tě ruším, ale potřebuju si vážně popovídat." řeknu a sednu si na jednu kládu, co tu leží. ,,Co se stalo?!" vyhrkne. ,,Pohádali jsme se s mamkou a ona mi dala facku. No a teď se tu sama procházím a nevím, co mám dělat. Nemůžu se tam jen tak vrátit." řeknu mu všechno. ,,Zlato, přijel bych za tebou, ale teď to nejde. Mám v práci frmol." vymluví se na svou brigádu. ,,To po tobě ani nechci. Jen jsem se potřebovala vypovídat." řeknu trochu zklamaně. ,,Slibuju, že se o víkendu stavím." slíbí mi. ,,Tak dobře. Nebudu tě rušit při běhu. Tak pa. Miluju tě." řeknu a pošlu mu pusu. ,,Jasně. Pa." řekne a típne to. Přišel mi trochu divný. Ani mi neřekl "Miluju tě", ale to teď nebudu řešit. Ještě se tu budu chvíli procházet, a pak se asi vrátím.

Vůbec netuším, kde jsem! Ani si nepamatuju, že by tady u jezera byla nějaká pláž. Jsou tu všude lidi, co se opalují, hrajou hry nebo se koupají. Kouknu se na obrazovku telefonu, abych zjistila, kolik je hodin. Pak ale ucítím tvrdou ránu na mé hlavě a já se zřítím k zemi. Vidím trochu rozmazaně, ale pořád jsem při vědomí. ,,Hej! Si v pohodě?" doběhne ke mně nějaká osoba. Podepře mě a pomůže mi si sednout. Chytnu se za místo bolesti. ,,Na." řekne a podá mi asi láhev. Napiju se. Je to voda. ,,Díky." šeptnu a vrátím mu ji. Po chvíli se mi zase rozostří zrak, a tak se podívám na tu osobu, co mi pomohla. Je to kluk! Kluk s krásnýma oříškovýma očima, plnými rty, lehkým rozcuchem a vypracovaným tělem. Má na sobě jen plavky a na krku přívěšek. ,,Promiň. Nechtěl jsem tě trefit." začne se mi omlouvat. ,,Hrajeme tu s klukama volejbal a já se do toho trochu zabral. Netušil jsem, že tudy půjde nějaká holčička." uchechtne se. ,,Kdo je u tebe holčička?" odstrčím ho od sebe a zvednu se. ,,No ty. Se na sebe podívej. Složila ses z jedný malý rány míčem." ukáže na mě. ,,Možná by tě měl taky někdo trefit, aby si se probral." řeknu a on se uchechtne. ,,No jasně. Typická holka." protočí očima. Já se otočím na patě a začnu kráčet pryč. ,,Hej! Proč utíkáš?!" zasměje se. Jen na něj ukážu prostředníček a vydám se na cestu domů.

Už nějakou dobu kráčím po silnice, ale pořád nevidím, že bych byla doma. Začínají mě bolet nohy, mobil už mám skoro vybitej a mám hroznou žízeň. Najednou se vedle mě objeví nějakej jeep. V hlavě se mi začnou rodit různé příběhy. Třeba, že z toho auta vyleze nějaký pedofil a znásilní mě. Nebo, že mě zabije a zakope v lese. ,,Čau kočko, nechceš svízt?" koukne na mě blonďák. ,,Ne díky." usměju se na něj a trochu přidám. ,,Hele klid. Jsem tvůj soused. Jmenuju se Mark. Dneska u nás byli vaši." přesvědčí mě. ,,Tak si nastup." zastaví a otevře mi dveře u spolujezdce. Neochotně si nastoupím a připásám se. ,,Kdybys někdy chtěla, můžeš jít s námi, se mnou a mými přáteli, ven. Nemusíš být pořád jen doma." nabídne mi. ,,Promiň, ale já už kluka mám." odmítnu ho. On se dost hlasitě rozesměje. ,,To byl dobrý vtip. Já tě nezvu na rande. Jen se s tebou snažím spřátelit. A s tebou bych ani nešel. Nejsi můj typ." vysvětlí mi. ,,Tak jaký typ se ti líbí? Blondýny? Protože věř mi, ty jsou dost blbý." zatvářím se trochu uraženě. ,,Ne. Blondýni ne. Já celkově nemám rád holky." uchechtne se. Pak mi to dojde. ,,Ježiši promiň! Mě to nedošlo." zrudnu. ,,Co? Že jsem gay? Snažím se, aby to nikomu nedošlo. Hlavně ne našim." mávne nad tím rukou. ,,A jsme tu." řekne a zastaví. ,,Někdy se pro tebe stavím a představím ti kámoše." mrkne na mě. ,,Díky." zamávám mu a zmizím v domě. ,,Zlatíčko, kde jsi byla?! Měli jsme o tebe takový strach." doběhne ke mně mamka a obejme mě. ,,Tak trochu jsem se ztratila." vysvětlím a odtáhnu se od ní. ,,Dobrou." zašeptám a bez dalšího slova odejdu.

Snad se nová kapitolka líbila. ILY ;*