Keep smiling ✔

Epilog

Seděla jsem na posteli a poslouchala písničky, když jsem z obýváku slyšela hlas, co mě volá a tak jsem se zvedla a došla tam. ,,Lásko, jsem doma." usměje se na mě Hunter a políbí mě. ,,Chyběla si mi." zašeptá mi do rtů. ,,Ty nám taky." přiznám a přitom si pohladím své narostlé bříško. ,,A jak se má můj malý následník trůnu?" klekne si přede mě a přiloží ucho k mému břichu. ,,Opravdu? Já taky." odpoví Hunter smyšlenému hlasu našeho dítěte. ,,Copak povídal?" usměju se. ,,Prý se na nás těší." zvedne se. ,,Nikki, víš, že jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě?" zvedne jedno obočí. ,,A ještě Toby s Lizy." připomenu mu. ,,Jistě. Ale nejsou mojí těhotnou přítelkyní." uchechtne se. ,,To asi ne." uznám. ,,Udělám cokoli, abyste vy dva byli v bezpečí." trochu ode mě odstoupí. ,,Dům už máme, ale něco chybí." sáhne do kapsy od mikiny. ,,Naše dítě musí mít pořádné rodiče." zahledí se mi do očí. ,,A rodiče by se měli milovat na vždy, aby byli dobrým vzorem pro své děti." prohrábne si vlasy. ,,A proto tě chci požádat-" vyndá ruku z kapsy a klekne si. ,,Staneš- li se mou ženou. Prokážeš mi tu čest a staneš se jen mou navěky?" otevře malou modrou krabičku, ve které se schovával malý prstýnek s kamínkem. ,,Ano. Samozřejmě." usměju se a pak ihned rozbrečím. Hunter se vyhoupne na nohy a políbí mě. ,,Miluju tě." zašeptá mi do ucha a pak mě obejme. ,,Miluju tě." vzlyknu. ,,Hej, usměj se. Budeš má žena." zasměje se. To mě k smíchu donutí taky. ,,Víš co? Budeme se spolu smát až do konce života. Jen ty, já a náš smích." navrhne Hunter. Přikývnu a pak se oba rozesmějeme. 

Poděkování

Poděkování mi moc nejde, protože chci poděkovat všem, ale vždy na někoho zapomenu...

Chci poděkovat všem, co vydrželi až do konce, přečetli si aspoň jednu kapitolu nebo jen první větu. Chci poděkovat všem, co mi kdy dali hlas, okomentovali mou kapitolu nebo si mou knížku přidali do svého seznamu čtení. 

Také bych samozřejmě chtěla poděkovat svým přátelům, že na mě měli nervy, když jsem básnila o svých příbězích... Ráda mluvím :D

Chci poděkovat svým rodičům, že mě před patnácti lety uplácali tak, že tu teď mohu zakončovat svůj čtvrtý příběh a že respektovali čas, co jsem na wattpadu strávila.

Pamatuji si, když mě ten příběh napadl a tak jsem hned napsala první kapitolu. Nemůžu uvěřit, že už jsme u konce...

Doufám, že se vám tenhle příběh líbil a nelitujete času stráveném zde. Určitě mě potěšíte, když se kouknete na mé další příběhy ;)

Snad se ještě někdy 'uvidíme' :*

Vážně vám všem moooooooc děkuju<3