Dcera profesora lektvarů

Kapitola 3. Brumbálovo rozhodnutí

Přivřela jsem oči a zběsile začala mávat rukama. Chvíli jsem přísahala, že se udusím, ale poté mě někdo prudce vytáhl z pěny. Nechávala jsem prozatím oči pevně zavřené, ale cítila jsem, že pode mnou pěna pomalu mizí. Pomalu jsem zamrkala a konečně oči otevřela. Stačilo mi, že jsem se právě dívala na Severuse Snapea, který mě držel za paži zatímco v druhé ruce svíral Karin za tričko a Ernieho měl přehozeného přes rameno. Z očí mu sršely blesky a já v tu chvíli věděla, že jsme v pěkné bryndě. „U Merlina Johnsová, vám snad muselo přeskočit!" zakřičel Snape rozhořčeně, zatímco Ernieho, který se mezitím vzpamatoval pokládal na zem. Sklopila jsem hlavu a zadívala se na své špičky u bot. „Uvědomujete si, že jste právě krajně ohrozila život svůj a svých kamarádíčků?!" začal hubovat a já nebyla schopna jediného slova, jen jsem zvedla hlavu a provinile se na něho dívala. Jeho neoblomný chladný výraz však zahodil všechny mé naděje, že se to ještě ujasní v klidu. „Byl to váš nápad, ne?" zeptal se mě poté a pozvedl jedno obočí. „Ano pane," přiznala jsem tiše a on si opovržlivě odfrkl. „To jsem se snad ani nemusel ptát, bylo to v celku jasné," prohlásil povýšeně a poté mě znovu vzal za paži a táhl mě ven ze dveří, nechávajíc tam mé kamarády vyděšeně stát. 

„Vy mě berete k řediteli?" pípla jsem poníženě a Snape se uchechtl. „A co jste si myslela, po vašem úžasném výstupu?" řekl s jasně značenou ironií v hlase a zrychlil do kroku. Dával mi tím tak jasně najevo, že už se nehodlá dále vybavovat. Tak s neviditelným pláštěm se asi budu muset rozloučit. „Citronáda," řekl před ředitelnou a prozradil mi tak heslo, které bylo vždy nějak spojeno s citrony. 

„Pane, mohl byste mě už prosím pustit? Bolí mě ruka," hlesla jsem a on si povzdechl a pustil mě. Probodla jsem ho vražedným pohledem a mnula si ruku, ve které mi pulzovalo, jako kdyby mi šlo o život. Zatracený umaštěnec. Vyjeli jsme po schodech nahoru a Snape zaklepal na dveře. Ozvalo se unavené ,,dále" a vstoupili jsme dovnitř. „Severusi, co tu děláš tak pozdě-" zarazil se, když mě spatřil a zatvářil se překvapeně. „Stalo se něco?" překvapeně se podíval ze mě na Snapea a raději si vzal jeden citronový bonbon a nervózně ho začal cucat. „No, něco určitě ano," zavrčel Snape a sledoval mě při tom tak pronikavým pohledem, že jsem znervózněla. Brumbál si nejspíš všiml, jak se mi třesou kolena a tak mi nabídl, abych se posadila. Vděčně jsem přijala a usadila se před jeho stůl, stále zírajíc do podlahy. 

Myslela jsem si, že se pobavíme, ale spíš jsem jen všechny ohrozila. Nejspíš jsem radši fakt měla jít do Zmijozelu. Možná bych si tam rozuměla s Astrid a s jejími věčně vysmátými kamarádkami. Slyšela jsem, že prý kvůli nim vyhořel skoro celý vagón v bradavickém expresu. Po nějakých deseti minutách Snapového naštvaného vysvětlování a Brumbálových zvědavých pohledů, které střílely mezi mnou a Snapem Brumbál konečně pochopil celou situaci. Bedlivě mě sledoval a já očekávala, že přijde má poslední hodinka. 

Byl však naprosto v klidu, jen se pobaveně pousmál. „Chápu," hodil si do pusy další bonbon. „Tak tedy je na tobě, co uděláš, Severusi." Snape a já jsme v tu chvíli na Brumbála zírali stejně překvapeně a on vypadal ještě pobaveněji. „Přenechávám ti veškerou odpovědnost za budoucí činy tady slečny Johnsové," usmál se na Snapea, jako by snad šlo o nějakou dětskou hru. „Ale pane-" Brumbál ho přerušil zvednutím ruky, „Už jsem se rozhodl. Severusi. A teď prosím běžte, rád bych šel do postele," přitom se díval na mě a mně se zdálo, že na mě snad mrkl. Zmateně jsem se podívala na Snapea, který mě sledoval s tak vražedným pohledem, který jsem u něho ještě nikdy neviděla a já mu ho hned oplatila. Poté mi beze slova pokynul, abych vstala a oba jsme odešli z místnosti. Odvedl mě až ke koleji, tam se na mě ještě naposledy otočil. „Přísahám, že jestli mi o víkendu přijdete ještě na oči, osobně vás zaškrtím," poté se jedovatě usmál a odpochodoval se svým dramaticky vlajícím pláštěm za sebou. No to snad ne. Brumbál se mě snad snaží zbavit! S depresivními myšlenkami jsem vešla do společenské místnosti, kde už na mě čekali Ernie s Karin.

Bělovlasý stařík se spokojeně usmíval, cucal jeden citronový bonbon a něco si zapisoval. Při tom horlivě uvažoval a poté mu to konečně problesklo hlavou. No jistě, Helen. Vždyť Severus mluvil o nějaké své malé dcerce, kterou stále nemohl najít. I když koukám, že ta jeho maličká už pěkně vyrostla. A pěkně se po něm obtiskla. Vítězoslavně se usmál a začal psát horlivěji a rychleji.