Dcera profesora lektvarů

Kapitola 23. Uvěznění

Několik týdnů bylo stejných. Obrana proti černé magii mě konečně bavila, když jsme měli Lupina a v Lektvarech jsem byla pořád stejné poleno, kterému se pokaždé podařilo nějak Snapea rozčílit. O víkendech jsme se Snapem a Tobiasem procvičovali magii a týden od týdne jsme byli lepší. Dokonce nás profesor i několikrát pochválil! Nechápala jsem, co se to dělo. Ta poklidná atmosféra musela nějak skončit. A měla jsem pravdu. 

Začalo to dalším výletem do Prasinek. Tentokrát byli profesoři obzvlášť opatrní a nejdřív celou vesnici prozkoumali, jestli nenajdou něco podezřelého. Naštěstí se nic nestalo, a tak Brumbál opět dostal možnost naší skupince přátel darovat Snapea jako dozorce. Už mi to bylo upřímně jedno, jen jsem si chtěla užít se svými přáteli, jedinými přáteli, které jsem kdy získala. 

Všechno šlo perfektně, dokud Karin nenarazila na zvláštní obchod v rohu. Byl plný nějakých kouzelnických suvenýrů z historie, které byly natolik zajímavé, aby nás všechny, včetně Snapea, zdržely. V jednu chvíli se odněkud vynořil obchodník a já si ani neuvědomila, že všichni kromě mě a mého biologického otce náhle zmizeli. Teď jsme stáli sami v obchodě a s podezřením se rozhlíželi.

,,Kde jsou všichni?" zeptala jsem se šeptem profesora, který místo odpovědi zamířil ke dveřím. V tu chvíli ho to od nich odmrštilo a ty dveře zmizely. Byla jsem jeden krůček od zpanikaření, protože teď jsme byli v místnosti bez oken a dveří a navíc s nějakým podivným obchodníkem. Nechápala jsem co se tady dělo. Snape na tom byl podobně, protože vyvedený z míry zíral ke dveřím, které tam ještě před pár vteřinami byly. 

,,Tomuhle obchodu se říká Zpevňovač vztahů," ozvalo se náhle odněkud mohutně a my se oba ostražitě ohlédli tam, odkud to přicházelo. ,,Dokud si spolu nepromluvíte a nezačnete si rozumět, tato budova vás nesmí pustit ven. Přeju příjemnou zábavu," hlas ztichl a my zůstali stát v hrobovém tichu. ,,Hej!" vykřikla jsem. ,,Co to má jako znamenat?! To nás tu budete držet proti naší vůli?!" doprošovala jsem se hlasu, avšak budova zůstala v hrobovém tichu. Tohle je snad špatný sen. Snape taky nevypadal úplně nadšeně, jen dál koukal na místo, odkud ten hlas vycházel. 

Taková atmosféra trvala dobrou půl hodinu. Nějakou dobu jsem už seděla na židli, která byla náhodně vprostřed místnosti. Naproti ní byla druhá židle. Začala jsem si myslet, že by nám tenhle rozhovor prospěl. ,,Pane profesore, možná bychom to mohli zkusit," navrhla jsem mu tiše, protože už mě znervózňovalo jeho neustálé pochodování po místnosti. Chvíli na mě zamyšleně hleděl a poté si povzdechl a poraženě přikývl. ,,Asi máte pravdu," uznal konečně a mně to pozvedlo jeden koutek od úst. 

Dalších pár minut jsme mlčky seděli naproti sobě na židlích. Nervózně jsem si mnula dlaně a snažila se dívat kamkoliv jinam, jen ne na Snapea. ,,Helen," oslovil mě poté tiše. Nebyl to jeho chladný tón hlasu, překvapilo mě to. ,,Tak se nejmenuju," namítla jsem, avšak on se na to zamračil. ,,Jmenuješ a nikdy ti nebudu říkat jinak. Nechápu, proč tě nazvali jinak," prohlásil rozčileně a já si poraženě povzdechla a přikývla. 

,,Pojmenovali mě tak v sirotčinci," řekla jsem po chvíli. Snape se přestal tvářit naštvaně a oči mu lehce změkly. ,,Poslyš, já vím, že jako otec nestojím za nic," začal zlehka a já zvedla hlavu a zahleděla se mu do očí, úplně stejných jako mám já. ,,Ale hledal jsem tě takovou dobu," pokračoval sklesle. ,,Konečně jsem tě našel. Třetí zázrak v mém životě." 

,,A co ty zbylé dva?" neodpustila jsem si. ,,Svatba s tvou matkou a tvé narození," odpověděl a trochu se usmál. Měla bych se cítit divně, když spolu takhle mluvíme, ale místo toho jsem cítila hřejivý pocit na své hrudi. ,,Omlouvám se, že Vám způsobuju problémy," hlesla jsem náhle. Profesor jen zavrtěl hlavou a zasmál se. 

,,Myslíš, že jako malá si byla jiná?" zeptal se s pobaveným úšklebkem a já zvedla jeden koutek rtů. ,,Hádám, že ne," odtušila jsem s úsměvem. Snape se plácl do čela. ,,Dva Zmijozelové a malá Nebelvírka, to bylo něco," prohlásil, avšak stále se usmíval. 

Dlouho jsme mluvili. Z jeho strany to byly hlavně omluvy a má mu zase vyprávěla, jaké to bylo u adoptivních rodičů. Nic jsem nevynechávala a z jeho úsměvu se brzy stávalo zděšení a poté vztek. ,,Já je-" začal rozeštvaně, avšak já ho rázně zarazila. ,,Ne! Největší trest pro ně bude, když už se tam nevrátím," vysvětlila jsem mu a on se opět uklidnil a pomalu přikývl. 

Než jsme se nadáli, obchod se opět rozsvítil. Stála jsem vedle Tobiase, který mi něco ukazoval. ,,Adele, co si o tomhle myslíš?" luskal mi před očima a já zamrkala. Usmála jsem se na něj. ,,Pěkný. Hodí se to k tobě," odhrnula jsem mu neposedný pramínek z čela a poté se ohlédla za něj. Můj otec tam stál a díval se na mě. Usmáli jsme se na sebe. Tenhle den mezi námi změnil více, než jsme čekali. 

Oba jsme spolu chtěli mluvit už dávno, ale ani jeden se neodvážil udělat první krok. Znovu jsem se k němu otočila zády a vzala Tobiase kolem ramen. ,,Tak pojď. Já ti to koupím, co ty na to?" usmívala jsem se na chlapce, který na mě upřel rozzářené oči a přikývl. 

,,Ale příště jdeme všichni do Medového ráje a ty mi tam také něco vybereš."