Dcera profesora lektvarů

Kapitola 6. Profesor Alexis

Celý dnešek byl nějaký zvláštní. O lektvarech na mě Snape vůbec nepromluvil, neshazoval mě, ani na mě nepohlédl. Využila jsem toho tedy ve prospěch spánku, ale pořád mi to bylo divné. Chystal na mě něco? Možná mě včera viděl. Blbost, přece jsem měla neviditelný plášť. 

Po lektvarech jsme měli Obranu proti černé magii, která mě dost bavila. Učitel se také dal snést, i když dával spoustu úkolů. Dnes jsme se učili zneškodnit Mozkomora. Pravděpodobně kvůli tomu nedávnému útoku. Vykouzlila jsem patrona téměř okamžitě a od profesora jsem si tím vysloužila uznalý pohled. Ptal se mě, jak jsem to udělala před nedávnem, jestli jsem o tom něco četla. Odpověděla jsem, že ano, protože to vlastně byla pravda. Nakonec jsme se dokonce dohodli, že mu předvedu i další kouzla, která umím v komnatě nejvyšší potřeby. Těšila jsem se na to, i když mi pořád vrtal hlavou ten Snape. 

,,Hele Karin, nevšimla sis na Snapeovi dnes něčeho podezřelého?" oslovila jsem ji, když jsme seděli v Nebelvírské společenské místnosti. Zmateně se na mě podívala a zavrtěla hlavou. ,,I když," řekla zamyšleně. ,,Dnes tě při lektvarech vůbec neotravoval," přiznala mou pravdu. ,,Že?" prudce jsem se trochu pozvedla ze židle a Ernie na mě pohlédl unaveným pohledem. ,,Promiň," omluvila jsem se hned a zase se opřela. ,,Stejně je to zvláštní," prohlásila Karin a já souhlasně kývla. 

Možná bych to měla prozkoumat, pomyslela jsem si, když jsem zkoumala svůj neviditelný plášť. Ernie zpozorněl, hned jak ho uviděl. „Půjč mi ho," řekl mi zaujatě a já tak udělala. Začal si ho zvědavě prohlížet a pak zděšením vytřeštil oči. „Ernie?" oslovila jsem ho s obavami. „Adele...je falešný," oznámil mi s lítostí v hlase a mně zmrzl úsměv ve tváři. Takže mě včera opravdu viděl a je vážně hodně naštvaný. Složil jsem si hlavu do dlaní a jen oddechovala. „Jsem v háji, Snape určitě plánuje mě otrávit," zamumlala jsem a Karin se zasmála. Jakmile jsem jí však zpražila vážným pohledem, zmlkla a omluvně se na mě podívala. 

Na večeři jsem po Snapeovi vysílala ostražité pohledy a když jsem uviděla, jak něco vytahuje zpod pláště, trhla jsem sebou. Všiml si mě a nechápavě se na mě podíval, načež já jsem znovu zabodla pohled do země. Po večeři jsme s Karin a Erniem zamířili rovnou do společenské místnosti a tam si povídali. Večery mám ze všech nejradši, každý večer hrajeme společně kouzelnické šachy a užíváme si zábavu. Profesor Alexis, kterého jsme měli na Obranu proti černé magii mě očekával pár minut před večerkou a já z toho setkání byla celá nesvá. Zaprvé, proč si mě sakra zavolal před večerkou? Stačilo mi, že o mně Snape celou dobu věděl a teď mě nenávidí ještě víc Ještě si proti sobě pošlu Filche a tu jeho pitomou kočku. To by mi vskutku vůbec nechybělo. Jenže ten zatracený plášť je falešný! Co mám teď jako dělat? 

Karin s Erniem se se mnou ještě naposled rozloučili, popřáli mi hodně štěstí a oba zalezli do ložnic. Já se potichoučku vykradla ze společenské místnosti. „To je pro vás mladé tak zábavné chodit takto večer po škole?" šeptla najednou Buclatá dáma a já měla co dělat, abych se na místě nesložila. Proboha, ta mě vylekala. „Pššt," prst jsem si dala k ústům, jak jsem na ni zasyčela. Obrátila oči v sloup, ale dál už nic neříkala. Vůbec, co za profesora zve děti před večerkou do komnaty nejvyšší potřeby? Budu to muset nějak víc prozkoumat. 

Po mé levé straně se po chvíli chůze vynořily dveře a já nečekala a vstoupila dovnitř, protože jsem za rohem zaslechla kroky. Chvíli jsem však stála u dveří a poslouchala. Byly slyšet dva hlasy. Jeden hlas patřil Alexisovi a ten druhý byl hrubý a mně neznámý. Poznala jsem, že ten druhý zřejmě není na chodbě a nějak s ním komunikuje. 

„Jo, tu holku jsem tam nalákal. Nemějte strach, můj pane." Já to věděla! Já to věděla, ale stejně jsem sem šla, tak jsem normální? Okamžitě jsem doběhla na druhý konec místnosti. Prosím, dveře. Potřebuji další dveře. V duchu jsem se modlila a když se dveře na konci místnosti rozrazily, už jsem jen tak tak stála na druhé straně chodby. 

Jsem vyděšená k smrti a ještě k tomu stojím přímo před Snapeovým kabinetem, geniální. Široko daleko není nic, jen Zmijozelské koleje a tam fakt nemám sebemenší zájem jít. Sice mi hrozí smrt, ale tam za těmi tmavými dveřmi mě čeká další smrt, i kdybych se nějak dostala přes Krvavého barona, který to tam stráží. Za mnou se ozvaly rychlé kroky a já tam jen vystrašeně stála u zdi, nohy se mi odmítaly pohnout. Už jsem čekala, že to bude má poslední hodinka, ale v tom se rozrazily dveře od Snapeova kabinetu. 

Chvíli zůstal na mě a na profesora jen zaraženě zírat, ale pak se zatvářil tím nejděsivějším výrazem, který jsem kdy v životě viděla a zadíval se na mě. „Johnsová," zašeptal ledově. „Vám ten včerejšek nestačil?" zavrčel a já poníženě zrudla a pak jsem si uvědomila, že mě vlastně zachránil a jedním velkým krokem už jsem byla u něj a schovávala jsem se mu za hábit. To, že je to můj děsivý učitel mi bylo v tu chvíli úplně ukradené. Podezíravě se podíval ze mě na Alexise a potom si schoval hlavu do dlaní a povzdechl si. „Johnsová," schovala jsem se za něj ještě rozhodněji a přitom k němu pozvedla hlavu, jakmile vyslovil mé příjmení. „Dvacet bodů dolů za tohle divadélko. Zítra se u mě hlašte na školní trest. Teď už běžte," dokončil svůj monolog a když viděl, že se pořád trochu vyděšeně dívám na Alexise, jeho oči se znovu přesunuly k němu. „Vy už byste taky měl jít, pane kolego," oznámil mu chladně a ten se ho nejspíš zalekl a raději rychlým krokem odešel.  Když jsem zaregistrovala, že jsem byla celou dobu přitisknutá ke plášti Snapea, zděšeně jsem se od něho odtáhla a naposledy se na něho podívala, s lehkou vděčností v očích. Poté jsem se k němu obrátily zády a bez jediného slova jsem odešla k Nebelvírské koleji.