Dcera profesora lektvarů

Kapitola 11. Vzpomínkové Expelliarmus

Kousek před osmou jsem se s přáteli rozloučila a vydala se směr první hodina navíc u Snapea. Byla jsem nervóznější, než kdy jindy.

Když jsem procházela podzemím, potkala jsem kluka ze Zmijozelu. Čekala jsem, že na mě povýšeně shlédne, jak to měli Zmijozelští ve zvyku, ale on to udělal právě naopak. Zastavil se a usmál se na mě. Zůstala jsem na něj překvapeně zírat. „Ahoj," pozdravila jsem ho po chvilce nejistě. „Ahoj," odvětil. „Jsem Tobias," podal mi ruku a já ji po nepatrném zaváhání stiskla. „Byl bych rád, kdybychom byli přátelé," nesměle se usmál a lehce zčervenal. Ach tak, asi se mu líbím. Z legrace jsem ho praštila do ramene a přikývla. Když odcházel, vypadal značně radostněji a měla jsem pocit, že i poskakoval.

To je teď jedno, teď se hlavně musím přinutit vstoupit do kabinetu toho chlapa. Povzdechla jsem si a po usilovné snaze zaklepat jsem tak konečně udělala. Vyšel ze dveří téměř okamžitě a pozval mě dovnitř. Bylo mi divné, že neměl žádné jízlivé poznámky, ale docela mi to vyhovovalo. Rozhlížela jsem se po jeho kabinetě a měla jsem dojem, že se něco změnilo. Aha, to bude tím, že tam přibily další police s lektvary. Ten chlap je snad úplný blázen. Kolik jich sakra má? Náhle se za mnou ozvalo kouzlo a narazilo mi přímo do hrudi. Odrazilo mě to ke zdi a já se zděšením prohlédla na Snapea. Vítězoslavně se usmíval. ,,Nepozornost," prohlásil po chvíli. ,,Co?!" opáčila jsem naštvaně a rozmrzele si tiskla žaludek. „Víš, spousta nezkušených malých kouzelníků takhle umírá," pokračoval, naprosto ignorujíc můj vztek, který ze mě dočista sršel. Tak proto na začátku nic neřekl, připravoval se na to, až mě takhle záměrně potrápí. Mně to bylo divné.

Vytáhla jsem svou hůlku a sebevědomě ji na něj namířila. Vypadal ještě pobaveněji, než předtím, jak na mě seshora zhlížel. „Expeliarmus!" vykřikla jsem hbitě a zuřivě se rozmáchla hůlkou. Hůlka mi vylétla z ruky a já se teď zděšeně dívala na hůlku, která dopadla na podlahu, vedle dveří. ,,Vy s tou hůlkou máváte, jako Hagrid se svým deštníkem!" zvýšil Snape podrážděně hlas, když jsem hůlku sbírala ze země. „No jo, každej nemůže být dokonalý, jako Vy," zamumlala jsem si pro sebe naštvaně a zvedla se na nohy. Hleděla jsem na něho se stejnou odhodlaností, jako předtím, ale už jsem byla trochu nejistá. „Teď to zkuste ještě jednou a opatrně tou hůlkou mávněte," řekl Snape klidně chladným hlasem a pronikavě mě pozoroval.

„Expeliarmus!" vykřikla jsem a v tu chvíli se mi něco vybavilo. Já, jako malá holčička, jak běžím po trávě. Výskala jsem nadšením a za mnou běžel někdo, kdo vypadal jako můj táta. Byl to o něco mladší Snape. Maminka seděla v trávě a pletla věneček z kopretin. Teď již druhý. Zastavila jsem se u maminky a sklonila jsem hlavičku, aby mi na ni mohla posadit věneček. Mladý Snape doběhl k nám a maminka vzala druhý věneček a usmála se. Posadila mu ho na hlavu. Očička se mi rozzářila a já natáhla ručky a dotkla se vlasů svého táty. Usmál se na mě a narovnal mi věneček. Byli jsme květinová rodina. Květinová, šťastná rodina.

Vytřeštila jsem oči a hůlku upustila v mžiku na zem, kam se poté bezradně sesunula za ní. Přerývavě jsem oddechovala a zakryla si obličej dlaněmi. Skrze prsty jsem viděla, že se na mě Snape trošku vyvedený z míry dívá. Na zoufalství mi to akorát přidalo a ze sebe vydala tichý, úpěnlivý vzlyk. „No tak, přestaňte brečet a neflákejte se," řekl Snape pomalu a nejistě a já, ačkoliv se mi ani v nejmenším nechtělo, jsem tak udělala. Roztřeseně jsem natáhla ruku s hůlkou a snažila se něco říct. Z mých úst ale vyšlo jen jakési podivné zachroptění. Snape si povzdechl a sklopil hůlku, poté si ji zastrčil do hábitu.

„Tohle nemá cenu," řekl poklidně. Taky jsem si schovala hůlku do hábitu a pomalu se obrátila k odchodu. „Promiňte," řekla jsem tiše a otevřela dveře. „Helen," zarazil mě Snape okamžitě a já se otočila a překvapeně na něho pohlédla. Uvědomil si svou chybu a odkašlal si. „Ehm, když jsme dnes tolik netrénovali, připravil jsem si pro jistotu tohle." Do ruk mi přiletěl dvoustranný pracovní list a já si povzdechla a pomalu, poslušně kývla. ,,Dobře," zamumlala jsem stále trochu vyvedená z míry. „Na shledanou," dodala jsem a konečně vyšla ze dveří. Takže on mi taky říkal Helen, když jsem byla malá? Proč mě přejmenovali?

Se všemi těmi myšlenkami jsem v noci málem neusnula.