Dcera profesora lektvarů

Kapitola 24. Nezastavitelní

Školní rok v Bradavicích utíkal rychleji, než jsme si všichni přáli. Já s Tobiasem jsme docházeli na Severusovy hodiny každý víkend a vypadalo to, že jsme týden od týdne oba silnější. Severus byl s námi čím dál tím spokojenější a zlost, kterou na nás předtím tak často měl jakoby zcela vymizela. 

Začala jsem si uvědomovat, kolik pro mě ten chlapec znamená. Při každém pohledu do jeho čistě zelených očí jako bych přišla o veškeré své starosti. Sedávali jsme společně na bradavických pozemcích a vyprávěli si všechny zážitky ze sirotčince. Všechno tam vždy bylo stejně. Mrzelo mě, že jsem Tobiase nepotkala tam. Teď bych možná bydlela u nich. 

Alexandr byl po celé tři měsíce podezřele ticho. Celá škola se připravovala na jeho blízký útok, avšak ten jakoby stále nepřicházel. Všechno bylo klidné až do jednoho květnového nedělního večera. 

Jako každou neděli jsme seděli s Tobiasem v Severusově bytě a zrovna si dávali přestávku na čaj, když se zvenku ozvala  hlasitá rána, která otřásla téměř celým hradem. S leknutím jsme se postavili a můj otec vyhlédl z okna. Stalo se přesně to, čeho se všichni obávali. Nečekaný vpád Alexandra a jeho komanda. 

Teď stáli na pozemcích a byly jich desítky, ne-li stovky. Tobias a já jsme se na tu hordu zděšeně dívali a Severus se k nám otočil. ,,Musím jít za profesory, zůstaňte tady, je tady nejbezpečněji," nakázal nám a jak řekl, tak udělal. Zůstali jsme s Tobiasem stát u okna. Stejně se nedívali našim směrem. Měla jsem tušení, že jdou po mně.

,,Tobiasi," oslovila jsem ho lehce. Podíval se na mě. Nejspíš již tušil, co mám v plánu. ,,Jdu s tebou," prohlásil rozhodně. Chtěla jsem protestovat, avšak přitáhl si mě blíž k sobě tak, že se naše nosy téměř dotýkaly. ,,Jdu s tebou," zopakoval a přitiskl své rty na mé. 

Když se ode mě odtáhl, už jsem nic nenamítala. Vzali jsme se za ruce a vyšli ven z kabinetu. Na chodbách panoval chaos. Prefekti odváděli studenty do bezpečí, nám vůbec nevěnovali pozornost. Prošli jsme kolem jakoby se nechumelilo a zamířili rovnou ven z hradu. To, že se k nám přidali Karin s Erniem, kteří se také drželi za ruce, mě ani nepřekvapilo. Spíše to, že studentů za námi bylo čím dál tím víc a z každé strany bylo několik profesorů.

V samotném čele a přímo za mnou byl Brumbál. Věnoval mi povzbudivý úsměv. ,,Kde je táta?" zeptala jsem se ho a ani si neuvědomovala svá slova. Brumbál se potutelně usmál. ,,Myslím, že ten ti to jako jediný bude chtít překazit," odpověděl na to a já si povzdechla. Nečekaně. Snad jsme měli ještě trochu času, než sám dorazil. 

Všichni jsme vyšli na bradavické pozemky. Alexandr v čele svého komanda věnoval pozornost jen mně. ,,Posledně si přede mnou utíkala jako malá holka," poznamenal s úšklebkem. ,,Chceš si to zopakovat?" Pohrdavě jsem si odfrkla. ,,Jen se neboj," ubezpečila jsem ho. ,,Myslím, že dnes se nám vymění role." Oba dva jsme vytáhli hůlky. Alexandr  pokynul svému komandu, aby ustoupilo. Tohle bylo mezi námi dvěma. 

Tak jsem si to alespoň myslela, dokud se přímo přede mě nepostavil Severus Snape - můj biologický otec. Z davu za mnou se ozvalo pár  zalapání po dechu. ,,Tohle sama nezvládneš," prohlásil se svým typickým chladným hlasem, avšak jeho oči zaváněly zoufalstvím. Instinktivně jsem trochu sklonila hůlku. ,,Musíš mě to nechat udělat. Jsem jediná, která na něj stačí. Já se nezapsala k tomu, abych byla hlavní postava," řekla jsem mu a on nechápavě pozvedl obočí.

,,O čem to mluvíš, proboha? Tohle není vtip, Helen. Je to nejnebezpečnější kouzelník světa a ty si patnáctiletá holka. Nemůžeš-" ,,Nejsem snad já nejsilnější čarodějka světa? Možná na to nevypadám, avšak pro tebe a všechny ostatní, na kterých mi záleží, bych udělala cokoliv. Tak mi ustup a hned!" Opět jsem pozvedla hůlku, avšak můj otec tam samozřejmě stál jako solný sloup dál. 

,,Nedovolím ti to. Umřeš!" Teď již zoufalství čišelo i z jeho hlasu. ,,Já tě prosím, nech mě něco pro vás konečně udělat. Ustup, prosím tě. Věř mi, tati," probodávala jsem ho vážným pohledem skrz na skrz. Konečně si povzdechl a lehce mě vzal za jedno rameno. ,,Dělám to jen proto, že ti věřím," řekl pevným hlasem a já mu věnovala jeden upřímný úsměv. Poté jsem bez varování vyslovila zaklínadlo.

,,Expeliarmus!" Z hůlky vystřelil rudý proud energie, zatímco z Alexandrovy zelený, po vyřknutí smrtelného zaklínadla.  Mě se jen tak nezbaví. Ne teď, když mám konečně pro co žít. ,,Nedáš to. Říkají ti nejsilnější čarodějka světa a přitom si jen malá hloupá holka," vysmíval se mi Alexandr. Samolibě jsem se ušklíbla. 

,,A tobě by měli začít říkat nepozorný idiot," oplatila jsem mu. Jeho hůlka přestala vysílat zelený proud a on překvapeně vyjekl. Ozvala se hlasitá rána a na chvíli to oslepilo všechny, včetně mě. Když mi pohled znovu zaostřil, Alexandr byl pryč. Místo něho tam zela hluboká černá díra. Pár členů jeho komanda tam také nebylo, ti ostatní už ser začali ohánět po nás. Kývla jsem na své přátele a rozběhli jsme se proti nim. 

Dnes nás už nic nezastaví. Ani ty další dny a roky. Ne teď, když mám pro co žít. 

Dívka s onyxovou barvou očí si tohle začala uvědomovat ještě intenzivněji poté, co bitva skončila a její život se vrátil opět do toho kouzelnického normálu. Po té bitvě jakoby si všichni byli bližší. Ona a Tobias, Karin a Ernie a hlavně dívka se svým otcem. Pomalu zjišťovali, že toho měli společného více, než si původně mysleli. 

To, že je si podobnější s dívčiným otcem více, než si myslel zjišťoval i zelenooký chlapec, když na prahu jeho adoptivního otce Kylea stála Helen s černovlasým profesorem, jakoby tam byli ohlášeni. Očividně ano, protože jeho bývalý vychovatel je s úsměvem vítal. Očividně se on a Severus znali již roky. Tak proto se o něj profesor zajímal více, než by měl. 

Ten večer byl jeden z nejzajímavějších večerů, který kdy Tobias zažil. A také nejčervenější, protože brunetčina ruka strávila celou večeři na jeho stehně.