Dcera profesora lektvarů

Kapitola 4. Snapeův trest

Sobotu jsem strávila tím, že jsem se s Erniem a Karin procházela různě po hradě. Mezitím jsem jim pověděla všechny události pátečního večera a oni mě stihli patřičně politovat. Naprosto vědomě a rádi jsme se Snapeovi vyhýbali, nejvíc samozřejmě já. Jeho vražedný pohled mi k tomu bohatě stačil a doprovázel mě celou cestu. Samozřejmě by to nebyl Snape, kdyby mě ještě nějak nepotrestal. Nebelvíru odebral třicet bodů a ještě mi na večer uložil školní trest. Mám mu prý pomoct s tím bordelem v jeho kabinetě. Proč sakra? Já myslela, že jsme kouzelníci, copak tady existuje koště k něčemu jinému, než k hraní Famfrpálu? Ah, já zapomněla. Snape je slavná uklízečka. 

Po téhle myšlence jsem vyprskla smíchy a protože jsme byli v knihovně, knihovnice po mně střelila pohledem a sykla, aby mě ztišila. Ernie se na mě významně podíval, protože si zrovna četl v nějaké nudné učebnici, zatímco já si četla o nebezpečných zaklínadlech, které jsem našla úplně vzadu. Chtěli ji vyřadit. Knihovnice mi řekla, že si ji klidně můžu nechat pod podmínkou, že nikdy nepoužiji žádné ze zaklínadel. Souhlasila jsem, i když bych ráda nějaká použila proti Snapeovi. Úplně to láká. Třeba to, co právě čtu. Aquamito. Osobu, na které je použito od hlavy až k patě zlije ledovou vodou. No, na jeho vlasech by to možná vidět nebylo, ale vidět Snapea chodit po hradě úplně mokrého a zmrzlého...blaho pro oči. 

Karin, která vedle mě podřimovala s hlavou na lavici se poklidně převalila na druhý bok a spala dál. Možná bych mohla najít nějaké uspávací kouzlo, napadlo mě. Jak nadšená bych byla, kdyby nám Brumbál oznámil, že profesor Snape na hodinu lektvarů pár dní nedorazí. To bych snad použila svůj vítězný taneček. 

Na druhou stranu to bylo tady v Bradavicích úžasné. Mám tady přátele, které jsem tam neměla. Vlastně ani rodina mě moc nepodporuje. Nenapsali mi ani čárku, určitě jsou rádi, že jsem konečně vypadla. Doma nemáme žádné rodinné večeře, vlastně spolu moc nemluvíme a když jo, tak se hádáme. Při hádání často docházelo i k fyzickým střetům, které většinou začne otec. Praští matku a když se ji snažím chránit, praští pak i mě. Jenže jí to nezajímá, že ji chráním. Potom o mě pohledem ani nezavadí a ještě vypadá, že je na mě naštvaná. Příště na ni kašlu. Tohle možná říkám, ale stejně jí znova pomůžu, protože její smutný obličej nemůžu vystát. 

Kvůli těmhle potyčkám jsem trávila veškerý svůj čas ve svém pokoji, chodila jsem ven jen do školy a když jsem si ráno a večer šla do kuchyně pro jídlo. Ráda jsem si v pokoji četla a koukala na filmy, občas jsem prostě jen ležela a přemýšlela se zavřenýma očima. Pořád jen nemůžu uvěřit, že si mě ti lidé adoptovali, když mě ani nechtěli. Možná si mysleli, že budu dokonalá holčička, stejná jako moje spolužačky. To si ale neměli adoptovávat čarodějku. Vlastně se mi taky stalo pár divných okolností, které byly neuvěřitelné, ale já je tolik nevnímala a neřešila. Zajímalo by mě, jací asi byli mí skuteční rodiče. Asi ne moc skvělí, když mě odhodili. 

Asi jsem usnula, protože mě vzbudila Karin s tím, že knihovna zavírá. Vyjeveně jsem se podívala na hodinky a zděšeně vytřeštila oči. Je pár minut po osmé. Osm. Školní trest. Jsem mrtvá. Čeká mě hrozná smrt, příšerná. Ve vraždě bude určitě komponovat kletba Cruciatus. Vyběhla jsem z knihovny a za Karin zakřičela, že už musím běžet. Doběhla jsem rychlostí blesku ke Snapově kabinetu a tam udýchaně oddechovala. Lehce jsem zaklepala. Dveře se prudce otevřely a v nich nestál nikdo jiný, než Severus Snape. Profesor lektvarů na škole Čar a kouzel v Bradavicích a momentálně poslední osoba, kterou ve svém životě uvidím. Super, to jsem si vždycky přála. Páni, dokonce i v myšlenkách už používám ironii. 

„Johnsová," oslovil mě Snape s ledově tichým hlasem. „Je jedenáct minut po osmé." Nervózně jsem se ošila a přikývla. „Pardon," řekla jsem lehce otráveně a vyslala k němu jeden ze svých vražedných pohledů. Pozvedl obočí a pak si povzdechl a pustil mě dovnitř. Bylo to tam stejně zaneřáděné, jako v pátek. Fakt nepochopím, proč sakra nezakouzlil. 

„Pane, mohla bych použít kouzlo?" zeptala jsem se ho s ostražitou opatrností. Lehce překvapeně na mě pohlédl, pak mi ale znovu věnoval jeden ze svých známých úlisných úšklebků. „Jistě," založil si ruce na hrudi. „Jen se ukaž," pobídl mě a s úšklebkem sledoval, co udělám. Však já mu ukážu. „Reparo!" křikla jsem. Nic se nestalo. Otočila jsem se na Snapea, který se divně pochechtával. Zamračila jsem se a zkusila další kouzla, která samozřejmě též nefungovala. Pak mě něco napadlo. „Aquamenti!" 

Ne, nebyl to dobrý nápad. Nejen, že to s tou pěnou vůbec nic neudělalo, ještě pak byla mokrá podlaha. „Ty jo, Johnsová, vy jste se překonala," řekl Snape a já se divila, že se v té ironii neutopí. Protočila jsem očima a povzdechla si. „Myslím, že je na čase to vzdát a vzít si koště," prohlásil a já poraženě kývla a přijala od něj koště a k tomu ještě hadr. Ten si svůj vítězoslavný úšklebek asi už z tváře nevymaže. Jediná věc, kterou jsem chtěla tady dělat s koštětem byl Famfrpál a já se ještě ani nepřihlásila do družstva. Místo tréninků tady teď uklízím v Snapeově kabinetě. Krásný začátek. Jenže jakmile jsem si vzpomněla na otcovy rány a na modřiny, které jen tak nezmizí, nejradši bych vytřela ještě celou velkou síň.