Dcera profesora lektvarů

Kapitola 16. Otcovské oči

Chvíli jsme s Tobiasem jen tiše vytírali, protože jsme se báli říct jediné slovo. Pak mi ale pohled utkvěl na otevřené dveře do koupelny a napadlo mě, že je čas ukončit naši dvojitou sebevraždu. Opatrně jsem opřela mop o zeď naproti a provázena chlapcovým zmateným pohledem se vkradla do koupelny. Tam jsem ve sprše rychle sáhla po růžové barvě na vlasy, vytáhla ze skříňky nový šampon a postavila ho na místo. Z koupelny jsem téměř vyběhla a zhluboka si oddechla, že všechno šlo tak hladce.  

,,Skvělý nápad,"  zašeptal Tobias a roztřeseně se podíval směrem ke dveřím. ,,Díky," vydechla jsem a zamyšleně hleděla na barvu. Tohle je naposledy, co jsme tohle udělali. Po krátkém zaváhání jsem rychle, avšak potichu otevřela okno, podívala se, zda je venku vylidněno a vyhodila barvu oknem ven. Smutně jsem zamávala jednomu gaelonu a opět nenápadně okno zavřela. Znovu jsem uchopila mop a pokračovali jsme s Tobiasem ve vytírání.

Po vytírání Snape zkontroloval, že je opravdu čisto a na chvíli se zadíval na Tobiase. Ten viditelně nervózně zrudl, podíval se do země a promnul si přitom zápěstí. ,,Pane Zane," oslovil ho profesor vážně. Tobias nejistě vzhlédl a koutkem oka u mě hledal případnou podporu. ,,Můžete jít," oznámil mu Snape a tmavovlásek se překvapeně podíval na mě a poté znovu na Snapea. Pak se na mě soucitně usmál, ale bleskurychle vyběhl ven z kabinetu. Neměla jsem mu to vůbec za zlé, udělala bych to samé, kdybych momentálně mohla. 

Nechtěla jsem se podívat na profesora lektvarů, viděla jsem totiž, že mě stále sleduje. ,,Helen, včera jsem to tak nemyslel," hlesl najednou zcela nepředvídatelně. Donutilo mě to k zvednout hlavu a překvapeně na něj pohlédnout. Ještě víc mě šokoval výraz, který jsem u něho ještě nikdy neviděla. Oči měl plné smutku a nervozity. Byla jsem to já, kdo ho tak udělal a vůbec jsem to nechápala. ,,To-to je v pořádku," špitla jsem a stále nemohla uvěřit tomu, co vidím. Vyšší muž pomalu přikývl a opět nasadil svůj klasický výraz. 

,,Můžeš jít," stále mi tykal a já se na něj už ani nepodívala. Rychlým krokem jsem odešla z jeho bytu a ven z kabinetu. Zamířila jsem rovnou do nebelvírských společenských místností, kde jsem sebou praštila na pohovku u krbu. Vzhlédla jsem, abych zkontrolovala, kolik je hodin a mé očekávání se vyplnilo, byla jedna hodina ráno. Zítra asi usnu ve škole, pomyslela jsem si otráveně. Jelikož jsem byla unavená, rychle jsem se nasměrovala do postele. Usmála jsem se při pohledu na chrápající Karin a sama si vlezla do peřin. Než jsem usnula, stále mě provázela myšlenka Snapeových smutných očí. V tu chvíli vypadal opravdu jako  můj otec. 

Vzbudila mě Karin, která se mnou prudce zatřásla tak, že mi málem způsobila zástavu srdce. ,,Mám hlad, Adele," zaúpěla a já na ni upřela rozzlobený pohled. ,,A já chci spát," odsekla jsem chraptivě a přetáhla si peřinu přes hlavu. Po pár vteřinách ze mě však Karin strhla peřinu a já byla nucena se převléknout, připravit a vyrazit s ní do velké síně na snídani. Urputně jsem zívala celou cestu a i při snídani, čímž jsem si vysloužila Ernieho ustaraný pohled. ,,Jak dlouho tě tam Snape držel, prosím tě?" zeptal se mě rádoby vyděšeně a já se tomu až musela pobaveně usmát. 

,,Do jedné," odpověděla jsem upřímně a držela se, aby mi nespadla hlava rovnou do široké číše s dýňovým džusem. ,,Ach bože," povzdechl si rusovlásek a znovu se pustil do své snídaně. Ještě než jsem se dala také do jídla, očima jsem pro jistotu vyhledala Tobiase, abych se ujistila, že je v pořádku. Když jsem ho spatřila sedět na svém obvyklém místě, málem jsem si nahlas oddechla a konečně se mohla v klidu nasnídat.  

Po snídani mě před síní doběhl Tobias a než jsem se nadála, už mě pevně objímal. ,,Měl jsem o tebe takový strach," řekl téměř plačtivě a já se šťastně usmála a pevně ho sevřela v náručí. ,,Jsem v pohodě, všechno je v pohodě," ujistila jsem ho a on se ode mě konečně oddálil. Tentokrát ani nebyl rudý, musel o mě mít skutečnou starost. Byla jsem za to ráda, je to celkem roztomilé. ,,Počkej, to ti musím říct!" napadlo mě téměř okamžitě. Ještě jsem vlastně nikomu neřekla, kdo Snape pro mě skutečně je a chtěla jsem se někomu svěřit se včerejškem. Ještě se mi to úplně nechce říkat Karin s Erniem, tak začnu s Tobiasem.

Sedli jsme si na soukromější místo a já mu vše pověděla. On mi pozorně naslouchal a když jsem domluvila i o včerejšku, tak chápavě přikývl. ,,Tak to jsem se bál úplně zbytečně," prohlásil s úsměvem, což jsem teda vůbec nepochopila. ,,Jak nemusel? To, že je můj otec na věci vůbec nic nemění," vyhrkla jsem a ke konci trochu ztišila hlas, protože kolem někdo prošel. Tobias ale jen zavrtěl hlavou. ,,Opravdové rodině se dá věřit vždycky, ať je to kdokoliv," řekl jen. Měla jsem pocit, že za jeho výlevem stojí něco víc, ale zatím jsem to neplánovala zjišťovat. Třeba mi o sobě také jednou poví a já mu budu moct dopovědět úplně všechno o mém mudlovském životě. 

Při vzpomínce na něj jsem se zhrozeně otřásla a raději se zadívala do Tobiasových zelenkavých očí, abych se uklidnila.