Dcera profesora lektvarů

Kapitola 9. Pravdivá noční můra

Večer se na ošetřovně ukázala Karin s Erniem. Nechtěla jsem jim říct pravdu, protože ani já jsem jí nechtěla věřit. „Slyšeli jsme, že si spadla ze schodů od ředitelny," hlesla Karin a já se na oba trochu nejistě usmála. „Přesně tak," přitakala jsem lehce sklíčeně. Ernie se pousmál a podal mi zabalenou krabici. Překvapeně jsem si ji vzala a tázavě se na ty dva podívala. „Mysleli jsme, že by ti tohle bodlo," vysvětloval Ernie a Karin je přikývla. Vděčně jsem se na ně usmála a balíček otevřela. Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Chvíli jsem na ně nevěřícně koukala a pak jsem vyprskla smíchy. Karin s Erniem se ke mně přidali. „Tak tohle byl ten nejšílenější nápad, který jste kdy měli," utřela jsem si slzy od smíchu a na oba se upřímně zazubila. „Děkuji," stáhla jsem si je do hromadného objetí a chvíli jsme tak zůstali, než jsme se odtáhli.

Po nějaké chvíli jsme všichni seděli, tedy já v posteli a Ernie s Karin na posteli a pojídali jsme Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Byla to dost legrace, i když jsem měla pořád něco špatného. Jedna byla dokonce taková, že jsem začala šlehat oheň a málem zapálila závěsy, ale Ernie to včas zchladil kouzlem Aquamenti. Zábavu nám překazila madam Pomfreyová, která se na nás zhrozeně podívala a fazolky nám hned zabavila. Poslala oba mé přátele pryč a zamumlala si něco jako, že děti touhle dobou jsou hrozné. Musela jsem se tomu upřímně zasmát, přestože mi Ernie s Karin okamžitě chyběli.

Když jsem před půlnocí konečně usnula, zdály se mi dost zvláštní sny. ,,Ta holka musí zemřít, její síly jsou moc nebezpečné!" přikazoval hluboký hlas nějaké druhé osobě, z největší pravděpodobností profesoru Alexisovi. „Ale pane, ta dívka o ní ani neví, furt je strašlivě slabá!" namítal vystrašeně hlas druhý, načež se ozvala hlasitá rána a kletba Cruciatus. „Klidně tě takhle umučím, když mi budeš odporovat," zasyčel ten hluboký hlas a poté byl slyšet pláč a tichý a bolestivý souhlas.

Probudila jsem se celá zpocená a vyděšeně se posadila na posteli. Chvíli jsem zadýchaně seděla a snažila sebe samu uklidnit a když jsem byla jakž takž v klidu, jen tak jsem seděla ve tmě a přemýšlela o snu, který se mi právě zdál. Podle velkých hodin byly dvě ráno a já ani nevěděla, jestli dnes vůbec ještě usnu a silně jsem o tom pochybovala. Ostražitě jsem z kapsy vytáhla svůj starý mudlovský mobil a hledala v kontaktech svou nevlastní mámu, kterou jsem právě potřebovala, i když se mi nejspíš neozve. Napsala jsem jí, že mi chybí a že nemůžu spát a tak se omlouvám, že píšu tak pozdě. Napsala jsem jí, že jsem nejspíš potkala svého pravého otce a že se mi ani trochu nelíbí. Poté jsem odložila mobil a znovu si lehla pod peřinu. Většinu noci jsem strávila přemýšlením a odpočítáváním minut do rána.

Ráno jsem ani kupodivu nebyla moc unavená, nejspíš proto, že jsem byla zvyklá z domova. První věcí, kterou jsem ještě před odchodem udělala bylo to, že jsem zkontrolovala zprávy s mámou. Kupodivu mi odepsala, ale ne úplně to, v co jsem doufala. Nechceš s ním tedy zůstat? Stejně jsi tady k ničemu, když to tak řeknu popravdě. Navíc budeš s tvojí podivínskou rasou, nebo jak tomu říkáte! Doufám, že už se neuvidíme, sbohem. No to snad nemyslí vážně! Rozzuřeně jsem praštila s mobilem o zem a potom jsem na něj použila pro jistotu použila Redukto, abych ho mohla spláchnout do záchoda a už nikdy ho znovu nepoužít. Tak to byla poslední kapka. Celé roky jsem jim pomáhala a byla jsem jim pomalu otrokem a takhle se mi odvděčí? Děkuji pěkně, sbohem. I když rozhodně nebudu bydlet se Snapem. Možná přemluvím Brumbála, ten je hodný. Daleko od ošetřovny jsem se po zdi sesunula na zem a rozbrečela se. Už nemám žádnou rodinu, která by o mě stála, dobře vědět. Maminko, já vím, že jsem tě moc neznala, ale chci tě zpátky.

O Obraně proti černé magii přišel Alexis o chvíli později, ale to mě ještě tolik nezaskočilo. Spíš fakt, že vypadal, jako kdyby ho někdo opravdu mučil. Vlasy měl rozcuchané a vypadal naprosto vyčerpaný. Tu hodinu jsme nic moc nedělali, jen nám dal nějakou práci a seděl v katedře, takový skleslý, občas ke mně zajel pohledem. Vyděsilo mě to, protože mi to připomnělo ten sen. Nejspíš bych to měla po obědě říct Brumbálovi, jestli bude mít čas.

Po obědě jsem řekla Karin s Erniem, že chci ještě něco Brumbálovi a oni to přijali docela normálně bez toho, aniž by mě nějak podezírali. Vyhlížela jsem tedy, kdy se Brumbál zvedne od stolu a když tak udělal, rychle jsem přes Velkou síň běžela za ním. Omylem jsem při tom použila učitelské dveře, ale předpokládala jsem, že to nikomu vadit nebude. Pozdravila jsem ho a až poté jsem si lehce vyděšeně všimla Snapea, který se s ním zrovna bavil. „Tak já přijdu později," řekla jsem hned a už se obracela k odchodu, ale Brumbálův hlas mě zarazil. „Jen řekni, co máš na srdci?" usmál se a já si povzdechla a toho černovlasého vedle něj jsem se snažila ignorovat. Děsilo mě na tom, že jsem si všimla, že má úplně stejné oči jako já a proto to bylo značně těžší. Sjela jsem ho povýšeným pohledem a on vypadal, že mě za chvíli asi prokleje, ale já se v duchu šklebila. „No, víte," promluvila jsem k Brumbálovi a trochu znejistěla, protože jsem se bála, že se mi vysměje. „Radši bych šla do ředitelny, tam je soukromí," dodala jsem, když jsem se ohlídla a všimla si několik párů zvědavých očí, které nás pozorovaly. Brumbál přikývl a tak jsme se vydali do ředitelny. Bohužel i Snape nám byl v patách.