Dcera profesora lektvarů

Kapitola 20. Tobiasova minulost

,,Můj brácha říká, že když jsme byli malí, rodiče zemřeli aby nás ochránili. Věděl jen tohle a víc už ne. Protože to bylo v mudlovském světě, sociálka nás okamžitě odvezla do dětského domova, jelikož prarodiče z obou stran zemřeli a jiná rodina o nás neměla zájem. Celou cestu jsme se drželi za ruce a donutili nás se rozdělit až když nás donutili se osprchovat a převléknout do nového oblečení.

Ten dětský domov se jmenoval Sv. Andrej a byl to velmi pobožný domov. Jakákoli znamení, že jsme kouzelníci nás mohlo přivést do hrobu, takže jsme to s bratrem Joelem odmítali přiznat. Prvních pár nocí bylo příšerných. Můj bratr, který byl o tři roky starší, takže mně bylo šest a jemu devět už musel jít do oddělení pro starší chlapce, protože byl přesně na hranici. 

Byl jsem tak osamělý, že jsem z toho nemohl ani spát. Moji spolubydlící se o mě nezajímali a vychovatelky byly přísné. Všechno tam bylo příšerné, dokud nepřišel Kyle Marson. Nový vychovatel, aby pomáhal s mužskými záležitostmi. Měli jsme štěstí, protože dostal na starost oddělení pro malé a starší chlapce. Už od pohledu se mi líbil, vypadal moc mile, ale věděl jsem, že vzhled může klamat. 

K večeru jsem se poslušně s ostatními chlapci umyl, na chodbě se tajně objal s Joelem a on mi dal pusu na dobrou noc, jak to dělávala maminka. Smutně jsme se na sebe usmáli a odešli do svých pokojů. Nevšímavě ke svému okolí jsem si zalezl do postele a otočil se ke zdi, že budu dělat, že spím. Byl jsem hrozně unavený, ale nemohl jsem spát. Nešlo to. 

Když jsem tak ležel asi dvě hodiny, otevřely se dveře od pokoje. Strachy jsem si přikryl hlavu peřinou, ale vzbudil mě jemný dotek Joela. Prudce jsem se posadil a chtělo se mi plakat štěstím, avšak zarazil jsem se. Brácha mě objal a s úsměvem ukázal na vychovatele Marsona za ním. ,,Jedna vychovatelka si stěžovala, že nespíš, a tak jsem se přimluvil u vrchní, že vás jako bratry nechá u sebe," vysvětlil mi a já vděčně vzlykl slova díků.

Tu noc jsme s Joelem spali ve stejné posteli a lépe jsem se nikdy nevyspal. Od té chvíle byl pro nás Kyle jako druhý otec. U jídla nám nechával větší porce, protože se mu zdálo, že jsme vyhublí a nechával nás si hrát na dvorku co nejdéle to šlo. Ba dokonce jsme díky němu ani nemuseli na bohoslužby.

Už tomu tak bylo dva roky a Joel se konečně odhodlal zeptat Kylea, proč to pro nás dva vlastně dělá. K našemu velkému údivu se usmál a řekl něco, co by ani jeden z nás nikdy nečekal; ,,Kouzelníci si musí pomáhat, ne?" A od té chvíle jsme se mu svěřovali opravdu s čímkoliv. Tajně jsme s ním básnili o Bradavicích a společně doufali, že Joelovi přijde dopis, protože mu bylo jedenáct již za dva dny. Byl by mu přišel, kdyby se nestalo něco hrozného. 

Vychovatelka Solobová už nás sledovala nějakou dobu a věděla o tom, že jsme kouzelníci. Nebyla jako ostatní pánbíčkáři, ona nám záviděla. Chtěla zabít nejprve mě, protože jsem byla ta nesnadnější oběť, avšak nečekala, že se tam nachomýtne Joel. Z kuchyně vzala obrovský kuchyňský nůž a když Kyle odešel něco vyřídit a já si hrál na dvorku, přišla ke mně. Bylo už dávno po čase, takže jsme s Joelem byli sami. On si hrál za rohem, jenže to Solobová netušila. 

Můj brácha vyběhl z rohu právě když se napřahovala nad mou hlavou a okamžitě se rozběhl  přede mě, aby mě bránil vlastním tělem. Nic jiného ještě neuměl, byli jsme dva malí kluci. ,,Toby!" vykřikl vyděšeně a Solobová mu zabodla nůž do hrudi. Zmateně se na něj podívala a já se hrůzou v očích konečně otočil na svého zraněného bratra. Kyle slyšel křik a vyběhl z budovy. Hned jak uviděl tu spoušť, odněkud vytáhl hůlku a bez mrknutí oka vyřkl; Avada Kedavra, čímž Solobová spadla k zemi mrtvá. 

Nečekal na nic, obvázal Joelovo úzké tělo svým šátkem a hodil si ho na záda. Mě uchopil za ruku a tak jsme utíkali, jak nám síly stačily. Plakal jsem celou cestu, takže jsem byl zadýchaný víc, než kdokoliv jiný. Kyle se náhle zastavil v nějaké uličce kousek za sirotčincem a pohlédl na starou rohožku u dveří. Ano, bylo to přenášedlo. Nakázal mi, abych se toho pevně chytil oběma rukama a já tak bez okolek udělal, načež on si posunul mého bezvědomého bratra na zádech a také se chytil.

Pár dní jsme přespávali u Joela v nemocnici, kde se mu snažili pomoct jak jen mohli. Nedokázali to, ta rána byla moc blízko srdce. Objímal jsem Kylea a plakal, tentokrát brečel i on. Nemohl jsem uvěřit, že mi zabili bráchu a ještě k tomu přesně v dobu, kdy mu měl přijít dopis z Bradavic. A určitě by dorazil, tím jsem si byl jistý.

Léta jsme s Kylem utíkali z místa na místo, protože užil kletbu, která se nepromíjí před mudly. Všechno se uklidnilo a Kyle nám ze svých peněžních prostředků sehnal krásný dům. Dosáhl jsem jedenácti let a slíbil jsem Kyleovi a Joelovi, že pokud dostanu svůj dopis, vystuduji pro Joela. A tak jsem teď tady."

Dovyprávěl a já na něho koukala s otevřenou pusou. Byl ve stejném sirotčinci, jako já. Kdybych tam přišla jen o trošičku dřív, mohla jsem pravděpodobně žít s Tobiasem a Kylem. ,,Byli jsme v úplně stejném domově," vyhrkla jsem a on překvapeně vzhlédl od země. ,,Co prosím?"