Dcera profesora lektvarů

Kapitola 22. Upřímný smích

Celé nedělní dopoledne jsem strávila s Tobiasem v knihovně. My dva jsme totiž měli vysloveně zakázáno jít ven s Karin a Erniem. A od koho asi? Tmavovlasý chlapec si listoval nějakou knížkou o Baziliškovi, která dokonce nebyla z Oddělení s omezeným přístupem a já seděla vedle něj a prohlížela si Kouzelnickou historii. Byly tam opravdu krásné ilustrace, ale proto jsem to nedělala. Hledala jsem další informace o mé skutečné matce a nejlépe i o mně. 

Divím se, že už v těch knížkách vůbec jsem, když je mi teprve patnáct. V kouzelnickém světě to očividně funguje trochu rychleji, než u nás. Tobias náhle zaklapl knihu a vážně se na mě podíval. ,,Nechtěla bys se mnou na výpravu za netvory?" zeptal se mě naprosto seriózně, až jsem vyprskla smíchy. ,,To myslíš vážně?" optala jsem se ho nazpět, když se nezačal smát se mnou. Horlivě přikývl a já pozvedla obočí.

,,Jak jako na výpravu za netvory?" zopakovala jsem po něm nechápavě. Jen se potutelně usmál a pošeptal mi do ucha něco, co mě zaujalo. Tobias Zane chce jít do Zapovězeného lesa. Tobias Zane a Zapovězený les? To mi nešlo vůbec k sobě. Ten jeho výlet se mi však velmi zamlouval. Sice tam bylo pár potvor, ale ten kluk je přece něco jako krotitel, no ne? 

Oběd proběhl normálně. Tobias si zase nenápadně sedl k našemu stolu a tentokrát to očividně ani Snapea nezajímalo. Jen se na nás s povzdechem podíval a nechal to být. Nejspíš nám plánuje dát zabrat večer. Tobias s Karin se pořád něčemu smáli a já je s podepřenou rukou sledovala. Ernie si pořád četl. Divila jsem se, že si na tu knížku ještě nic nevylil. Upozornila jsem ho na to, ale on prohlásil, že se mu to v životě nestalo, a tak jsme se jen zasmáli. 

Jídlo skončilo a všichni odcházeli z místnosti. Tobias samozřejmě pozval na naši dnešní výpravu i Karin s Erniem a oba kupodivu souhlasili. Ernie tvrdil, že potřebuje zkoumat nové tvory a Karin...je Karin. Šli jsme se tedy převléct do vhodného oblečení a já šla pro svůj neviditelný plášť. 

Nejdřív šlo všechno v pohodě, vyšli jsme do bradavických pozemků jako normální studenti a mířili si to směr Zapovězený les, jenže poté mě někdo chytil za límec u hábitu a Tobiase očividně taky, protože jsme se oba ohlédli za sebe. Nestál za námi nikdo jiný, než profesor lektvarů a bohužel můj biologický otec. Karin s Erniem si všimli, že stojíme a otočili se na nás. ,,Kampak si vaše čtveřice myslí, že jde?" zeptal se nás chladně. Ten chlap má oči snad všude. 

Karin s Erniem z toho téměř ihned vycouvali, protože ani jednoho z nich nemá Snape příliš v lásce a ani já ani Tobias jsme jim to neměli za zlé. ,,Právě jste mě přesvědčili, že budeme mít hodiny navíc brzy," prohlásil profesor, pustil naše hábity, ale přikázal nám, abychom ho oba následovali. Střelili jsme po sobě nervózním pohledem a udělali tak. 

Zavedl nás do svého kabinetu, kde jsme si měli probrat nějaké spisy před tím, než začneme s pořádným kouzlením. Seděli jsme tam na jeho pohovce a znuděně se probírali kilometrovými papíry. Když nás konečně zastavil a vzal si od nás všechny ty dokumenty o teorii Obrany proti černé magii, řekl nám, ať jdeme oba s ním. Pokrčili jsme na sebe rameny a následovali ho.

V kabinetu nám pokynul, abychom se postavili proti sobě. ,,Teď budete zkoušet kouzlo Expeliarmus proti sobě, jelikož slečna Johnsová minule dosti pohořela," zkonstatoval a věnoval mi významný pohled. Zahleděla jsem se do země při té trapné vzpomínce. Tobias se postavil přede mě a vypadal úplně stejně nervózně jako já.

Snape si založil ruce na hrudi a mlčky nám pokynul, ať  začneme. Nadechla jsem se, ale to už Tobias vyřkl: ,,Expeliarmus!" a mě odhodila silná vlna energie přímo na profesora lektvarů, který stál za mnou. Jenže Tobias to ještě k tomu očividně příliš neovládal a obrátilo se to i proti němu, akorát opačným způsobem. Přistál přímo na mě se Snapem, a tak jsme se všichni zůstali válet na zemi. 

Čekala jsem obrovský výbuch vzteku a raději se ani nehnula, i když jsem cítila, že mu ležím na nějaké části nohy. Výbuch přišel, avšak smíchu. Oba s Tobiasem jsme se překvapeně podívali na smějícího se Snapea. Ani jeden z nás nečekal, že to někdy v životě uvidí. Ale opravdu, Severus Snape se pod námi smál jako šílený člověk. Byl to skutečný smích. ,,Tak už slezte, vy dva idioti," otřel si oči od slz a snažil se zase mluvit vážně, i když se mu to moc nedařilo. 

Rychle jsme se zvedli ze země a Tobias ze slušnosti podal Snapeovi pomocnou ruku. Ten si zoufale povzdechl, ale přijal chlapcovu pomoc a vstal. 

,,K čemu jsem se to upsal," zamumlal si potichu, avšak oba s Tobiasem jsme to slyšeli. Usmáli jsme se na sebe, stále nevěříc, že se tohle opravdu stalo. 

Tak přece jen ten můj biologický otec nemůže být tak zlý.