Ďábelská souhra✔️

#2

„Bože, moje hlava..." zasténala jsem.

Vedle postele ležely pohozené čtyři plechovky amerického piva. Nikdy jsem jich nevypila tolik, navíc už po té druhé mi večer třeštila hlava. Ale podpis smlouvy je podpis smlouvy. Navíc speciální smlouvy. Jen těžko uvěřit, že devatenáctiletá holka z české vesnice bude za pár dní dělat rozhovory s hvězdami NHL. A zvlášť v týmu, který pro ni znamená srdeční záležitost.

Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a hrábla po mobilu. Půl jedenácté. Bezva. Nevím jak, ale nakonec jsem se skutálela z postele a snažila se najít nějaké oblečení. Naštěstí jsem si včera nějaké vybalila, takže jsem si teď nemusela dělat starosti s tím, jak se svojí kocovinou otevřu kufr.

Znova jsem si sedla na postel a natáhla si ponožky. Pak jsem chvíli koukala do prázdna. A až teď jsem si uvědomila, že na dveřích skříně naproti posteli je zrcadlo.

Vypadala jsem jako vystrojená na Halloween. Dlouhé vlasy mi obyčejně splývají po zádech až po pás, momentálně mi prameny trčely do všech možných stran. Pod zelenýma očima se rozrostly černé kruhy. Pár dní jsem pořádně nespala, a navíc se na mně taky podepsal časový posun. Děkovala jsem bohu, že do práce nastupuju až za dva dny. Kdyby mě viděli takhle, poslali by mě zpátky do Prahy v krabici s nápisem Křehké.

S velkým znechucením jsem se donutila k opuštění ložnice. Dost se mi nechtělo, protože ta rozválená manželská postel mě doslova volala, abych se ještě na chvíli zahrabala do peřin. Na snídani jsem moc neměla chuť. Šla jsem si zase sednout na balkon, tentokrát s notebookem.

Až teď jsem si zkontrolovala mobil. Přišla mi esemeska od Richmana, abych si našla co nejvíc informací o získaných hráčích v letošním draftu. Nasadila jsem si brýle, hodila nohy na stůl a zahleděla se do dálky. Velkou inspirací mi byla obrovská budova Prudential Center, která stála necelé tři ulice od mého bytu. Právě tam hráči Devils odstartují každý domácí zápas. Liga začíná za necelých čtrnáct dnů, jenže v tu dobu nejspíš budu o nějakých dvě stě kilometrů dál. Ale možná lepší začít někde sama, než asistovat u rozhovorů Melissy Smith, kterou, jak doufám, po dobu svého pobytu potkám co nejméně. Už jen z pomyšlení na ty její přidělané lokny se mi zvedá žaludek.

Rozvrhla jsem si tabulku se jmény nováčků. Dva útočníci, čtyři obránci a dva gólmani. Statistiky nic moc, průměrní hráči bez zkušeností s dospělým hokejem. Co mě ovšem zaujalo, to byla jejich národnost. Švéd, Švýcar a jinak samí Američani a Kanaďani. Všechny ostatní týmy si pod svá křídla stáhly kluky z různých evropských lig a my se můžeme pyšnit brankářem z Göteborgu, který zeje na posledním dvě stě sedmnáctém místě draftu a k A-týmu si nejspíš ani nečuchne. I když. Henrik Lundqvist se z dvě stě pátého místa vypracoval na legendu NHL. Třeba to bude stejný případ.

Z myšlenek mě vytrhl příchozí hovor. Už jen pohled na displej mi udělal radost.

„Dovolali jste se na číslo právě angažované žurnalistky," oznámila jsem po přijmutí hovoru.

Na druhé straně se ozvalo zapištění. Niky Málková. Moje nejlepší kamarádka z gymnázia.

„To snad není možný, oni tě fakt vzali! Ale vždyť se vlastně není čemu divit, bylas nejlepší z ročníku."

„Jen mě moc nepřechval, zatím to místo nemám jistý," podotkla jsem.

Měla ale pravdu. Už od třetí třídy jsem věděla, že budu novinářka. Proto jsem si vybrala takovou střední, aby mě na to připravila. Každý rok jsem byla nejlepší studentkou a ve čtvrťáku mi dokonce řekli, že jsem na takové úrovni, že bych zapadla mezi zkušené vysokoškolské reportéry.

„Hlavně mi nezapomeň posílat ty svoje články, ať si pěkně počtu!" zasmála se. „Jak tě tam vůbec přijali?"

„To víš, když nejseš Amík, tak to máš horší," ušklíbla jsem se. „Ale budou si muset zvykat na českej přízvuk, odmítám tady mluvit pořád v angličtině. Ještě bych se pak nemohla zbavit toho chraptění."

Zasmály jsme se. Obě moc dobře víme, jak silný mám přízvuk.

„Mimochodem, jak to klape tobě a Codymu?" zeptala jsem se.

Úplně jsem slyšela, jak Niky protočila panenky.

„Neříkej mu tak, vždyť víš, že se jmenuje Karel," odpověděla otráveně. „Ale děkuju za optání, konečně jsem ho donutila, aby se ke mně přistěhoval."

„No nekecej. Já si myslela, že se nikdy neodváží vytáhnout paty od svých rodičů."

„Hm, to já taky. Ale víš, jak je na tom s našima. Od toho incidentu o něm nechtějí ani slyšet."

„To se jim nedivím. Kdyby se tohle stalo mně jako matce, zavřela bych svoji dceru do věže a nechala ji střežit drakem."

„Blbko. Ani mi to nepřipomínej."

Rodiče Niky nemají Codyho zrovna v oblibě. Je mu dvacet čtyři, pracuje jako skladník, bydlí u rodičů a jeho jediným zájmem je jeho neprosperující rocková kapela. Všechno to zhoršilo, když Codyho přivezli do nemocnice s otravou alkoholem. Jako doktorka si ho byla nucena vzít na starost paní Málková.

„Bohužel to na to stěhování mělo docela velkej vliv," pokračovala Niky.

„Co se stalo?"

„Naši mi přestali posílat peníze na nájem, takže jsem musela odejít z vejšky a najít si práci. Beru dvanáctky, abych to zvládla pokrýt."

Trochu to ve mně hrklo. Niky se každý den učila deset hodin, aby ji přijali na právnickou fakultu. V seznamu přijatých se dostala na čtvrté místo z šesti set přihlášených. A kvůli tomu blbcovi si nechá uniknout skvělou příležitost.

„Hele," začala jsem opatrně, „nepřemýšlela jsi o tom...?"

„O čem?"

Zarazila jsem se. Na jednu stranu jsem jí chtěla říct, že by se s ním měla rozejít, protože ji táhne ke dnu. Ale copak můžu radit dospělé holce, když jsem sama žádný vztah neměla?

„Ale nic. Nech to být."

Chvíli bylo ticho.

„Hele, už budu muset končit, mám ještě dost práce," řekla jsem. Chuť na nějaké to povídání byla pryč.

„Hm, dobře," odpověděla a okamžitě zavěsila.

Odfrkla jsem si. Moc dobře jsem věděla, že jim to dlouho nevydrží. Jenže nemá cenu ji přemlouvat. Naštvala by se na mě ještě víc. Kdyby mi nepřišla esemeska, praštila bych s mobilem o stůl.

„V pondělí přijď v osm, potřebujeme ti říct, kam půjdeš. Richman."

Tak je to jasné. V pondělí se ukáže, co se mnou bude. Buď půjdu někomu dělat podržtašku k áčku, nebo pomažu na farmu.