Ďábelská souhra✔️

#23

„Akiro!"

Můj křik se k němu nedostal. Ležel v bezvědomí na chladné ploše a z čela mu tekly potůčky krve. Ve vteřině ho skupinka záchranářů pokládala na nosítka. Připadala jsem si, že ta nosítka budu za chvíli potřebovat taky. Kolena se mi klepala tak moc, že jsem se musela znovu posadit. Nemohla jsem se na to dívat. Schovala jsem si hlavu do dlaní a snažila se vytěsnit ten příšerný pohled. Koutkem oka jsem zahlédla Nica. Netřásl se tak jako já, ve tváři se mu ale objevil opravdu vyděšený výraz. Bylo úplně jedno, jak moc ho oba nesnášíme. Teď mu šlo o život.

*

„Musíš se uklidnit,“ řekl Nico a podal mi hrnek s čajem.

Seděli jsme v mém hotelovém pokoji a pořád vstřebávali ten hrozný okamžik. V tu chvíli nás vůbec nezajímalo, že Švédsko a Česko prohrály. Ani jeden z nás do té chvíle nepromluvil, dokud Nico nevstal a neuvařil nám horký čaj.

Trochu jsem upila a ignorovala pálení na jazyku. Nikdy ho neuměl připravit tak, aby mi chutnal, ale teď jsem za něj byla vděčná. Vroucí nápoj s příchutí pomeranče mi maličko pročistil hlavu.

„Nico?“ obrátila jsem se na něj, ”co se s ním stane?“

Doufala jsem, že mě utěší nějakou otřepanou frází. Jenže on jen položil hrnek na stůl a zadíval se prázdným pohledem do země.

„Já nevím,“ zašeptal.

Nastalo ticho. Oběma nám téměř bez přestávky svítily mobily, protože se nám pokoušeli dovolat kluci z Binghamtonu. Slíbili, že se budou na zápas koukat aspoň v televizi. A teď po nás chtěli vědět, jak na tom Akira je. Jenže my to nevěděli. To jediné, co jsme věděli, byla adresa nemocnice, kam ho odvezli.

„Musíme za ním jít,“ prolomila jsem po chvíli ticho.

„Bude to zbytečný,“ ohradil se Nico, „neřeknou ti nic, pokud nejsi jeho příbuzná. Navíc nevíme vůbec nic, ani to, jestli... Jestli to vůbec přežije.“

Odmlčel se. Nechtěl to vyslovit. A já se zdráhala tomu uvěřit.

„Jak tohle můžeš říct?“ hlesla jsem.

„Mě to taky deptá, ale nemůžeme jen tak nakráčet do nemocnice a chtít, aby nám řekli, jak na tom je. To prostě nejde.“

„Zítra večer odlétáme a tobě nevadí, že ho tady necháme? Aniž bychom se ujistili, že bude v pořádku?“ podívala jsem se na něj se slzami v očích.

Nico se zarazil. Nechtěl mě vidět brečet, ale zároveň se nechtěl podvolit myšlence, že by za Akirou jel.

„Je mi jedno, jestli se mnou pojedeš, ale já to chci aspoň zkusit. Nepojedu zpátky s pocitem, že se o něj nikdo nezajímal.“

Dopila jsem čaj a postavila se. Chtěla jsem odnést hrníček do kuchyně, jenže mě zarazil Nicův výraz.

„Co je?“

„I přes to všechno, co ti řekl, za ním chceš jet?“ zeptal se.

„Chci. Teď ho neberu jako někoho zákeřného, ale jako hráče Binghamtonu. Za tu dobu, co jsem v Americe, se z toho klubu stala moje rodina. A rodina si musí pomáhat.“

Ve tváři se mu objevilo překvapení, které vzápětí vystřídal obdiv. Ani já jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem právě řekla. Ale čím častěji jsem si to opakovala, tím víc jsem o tom byla přesvědčená.

*

Stála jsem před obrovskou šedou budovou. Nemocnice nemám ráda. Několik stovek lidí upoutaných na lůžku, kteří dennodenně trpí a bojují o své životy. Včetně Akiry. Už jen při té představě jsem se otřásla. Jenže teď nebyl čas na nějakou mou předpotopní fóbii. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila dovnitř.