Ďábelská souhra✔️

#32

Na svoje místo jsem přišla chvilku po tom, co hráči nastoupili na led.

Nico si už poctivě upravoval brankoviště. Chvilku jsem ho pozorovala, zatímco jsem v ruce žmoulala šňůrku od svého průkazu. Jeho nervozita sice opustila, jenže jako by se z něj přesunula na mě. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych předešla tomu, že mi srdce brzy vyskočí z hrudi. Od mého dechu se na plexisklu objevila skvrna. Rukávem saka jsem ji přejela, abych vůbec viděla na plochu.

Rozhodčí akorát vhazoval úvodní buly. Vrazila jsem ruce do kapes, aby si nikdo nevšiml jejich třesu.

„Do háje, vzpamatuj se. Řekla jsi, že mu věříš, tak se přestaň bát," zašeptala jsem si pro sebe.

Začala jsem se soustředit na hru. I když jsme s Arizonou byli na posledních příčkách tabulky, hrál se opravdu pěkný a rychlý hokej. A díky oboustranné chátrající obraně se mohli útočníci předvést v tom nejlepším světle. Každou chvíli létaly na obě branky nebezpečné střely, jenže ani jeden z gólmanů nechtěl za svá záda černý kus gumy pustit.

První třetina skončila 0:0. Když kolem mě Nico procházel, unaveně se na mě usmál. Pokud jsem počítala dobře, během dvaceti minut na něj Arizona poslala hned 16 střel.

„Zvládáš to skvěle,“ zkusila jsem ho povzbudit.

Prohodil něco o tom, že obrana stojí za houby. Nechtěla jsem ho připravit o cenné vteřiny odpočinku v kabině, tak jsem si pro rozhovor vybrala Damona Seversona.

Druhá třetina se hrála snad ještě ve větším tempu než v té předchozí. A konečně jsme se dočkali vytouženého gólu. Díkybohu padnul do té správné brány a my vedli 1:0. Jakmile se za brankářem Arizony rozvlnila síť, celá naše střídačka propukla v nadšený jásot. Dokonce i Nicovy ruce vystřelily vzhůru ke stropu haly. Ulevilo se mu, že první branka utkání neskončila jeho vinnou.

Skóre se změnilo až na konci třetí třetiny. Necelé tři minuty před koncem zápasu se stav srovnal. A zatímco se hráči Arizony sjížděli do kroužku, aby se pochválili, Nico zlostně bouchl do ledu. Čisté konto mu ani při jeho dalším debutu souzeno nebylo.

A protože se během zbývajících okamžiků už nic nestalo, zápas dospěl až do prodloužení. Všichni se shromáždili a bedlivě naslouchali pokynům trenéra. Jen náš brankář si zamyšleně hrál s vrátky od střídačky. Nikoho a nic nevnímal, snad ani ten skřípavý zvuk, které vyluzovaly nenamazané panty.

Se sirénou se znovu vrátil na své místo u kratší strany hřiště. Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych pochopila, že mu stoupla odvaha. Touha vyhrát kompletně smazala jeho trému.

V prodloužení několikrát chytil gólovou šanci. Asi dvakrát už hráč Arizony zvedal ruce nad hlavu, jenže Nico odmítal pustit gól znamenající porážku. Brankář na druhé straně neměl moc práce. Možná proto ho zaskočil hned náš první protiútok.

Vyhráli jsme. Nicovy ruce znovu vystřelily ke stropu arény, stejně jako ruce všech ostatních. V naší situaci znamenala i porážka slaboučké Arizony velký úspěch.

*

„Výhra!“ zakřičel Nico na celou kabinu, když jsme do ní společně vešli.

Na pozápasový rozhovor jsem si nikoho nemusela vybírat. Cestu mi okamžitě zatarasil náš debutant se slovy, že se chce s fanoušky podělit o svou radost. A zatímco s rozzářenou tváří líčil své pocity, kolemjdoucí hráči ho plácali po helmě a ramenech.

„Budu to brát jako dárek ke svým narozeninám, když už jsi mi nic nedal,“ poznamenala jsem naoko kysele.

„Neboj, dárek mám,“ zasmál se a kývl na kustoda.