Ďábelská souhra✔️

#20

Uplynulo pár dní a byl před námi první zápas mistrovství. Po celou dobu, kterou jsme strávili ve Victorii, zůstával Nico s týmem a spolu jsme se vůbec nevídali. Museli jsme se spokojit s několikaminutovými večerními telefonáty. Až konečně dnes jsme měli možnost se vidět. Nicovi přidělili pozici až třetího brankáře, a tak mohl sledovat zápas z tribuny. Dokonce sehnal vedle sebe lístek i pro mě.

Potkali jsme se až u haly, hodinu před zápasem. Během těch několika dnů, co jsme se neviděli, mi neskutečně chyběl. Až do té chvíle jsem si s ním mohla kdykoliv promluvit a cokoliv s ním probrat. Začínala jsem chápat, proč měl v té pizzerii slabou chvilku. Ani já jsem ho nechtěla ztratit.

Stál opřený o stěnu a díval se do mobilu. Chvilku jsem čekala, dokud si mě nevšimne. Jenže to vypadalo, že ho displej zajímá mnohem víc než já. Pár kroky jsem k němu přiběhla a sebrala mu kšiltovku. Už už se zdálo, že vypustí pár nepěkných slov, pak si ale všimnul, kdo mu tu čapku strhl. Usmál se a dal mi růži, kterou schovával za zády.

„Kdy se z tebe stal takový romantik?" začervenala jsem se.

„Jen jsem ti chtěl udělat radost," přiznal.

Když jsme vešli do haly, otrhala jsem z růže trny a zastrčila si ji za ucho. Už hodinu před zápasem se tu pohybovalo spoustu lidí. Překvapilo mě, že skoro nikdo na sobě neměl dres. Až na pár švédských a finských fanoušků, kteří je měli oblečené, tu vlastně nebyl nikdo s klasickou hokejovou výbavou.

„Nechápu to," řekla jsem Nicovi, „když my jdeme na jiný zápas mistrovství než Čechů, vždycky si bereme naše dresy. Ale tady jsem neviděla ani jeden kanadský."

„Kanaďany to nezajímá," hlesl, „ale možná to je tím, že jsme jen junioři."

Když po chvíli vyjeli Nicovi spoluhráči na led na rozbruslení, ptala jsem se ho, jestli se na ně nechce jít podívat blíž. Odmítl se slovy, že si chce užít chvilku, kdy s nimi nemusí být v jedné místnosti, potažmo na stejném ledě.

„Slyšela jsi někdy Brännströma zpívat? Po každém tréninku začne bouchat hokejkou a skřehotat jako fretka s přiskřípnutým ocasem."

Zadíval se na hřiště. Bylo mi jasné, že mu je líto, že v bráně nestojí on. Chtěla jsem ho trochu rozveselit, tak jsem ho chytla za ruku a přimáčkla se na ni. Podíval se na mě, usmál se a druhou rukou mi rozcuchal vlasy. To se mi ani trochu nelíbilo a odtáhla jsem se, abych mi mohla prameny vytrhané z copu zastrčit za ucho.

„Počkej," řekl ublíženě.

„Nesahej mi na vlasy," hrála jsem uraženou, „mimochodem, měli bychom se podívat, jak se daří našemu drahému Akirovi."

„S kým vlastně hrajou?" zeptal se.

„S námi," povzdechla jsem si.

Nico mi věnoval soucitný pohled. Kysele jsem se ušklíbla a našla si na telefonu soupisku na dnešní zápas Česka se Švýcary. K mé radosti byl až jako druhý brankář.

„Škoda," poznamenala jsem, „doufala, jsem, že mu nasypou aspoň šestku."

První polovinu zápasu jsem moc nevnímala. Překvapilo mě, že ani Nico ne. Většinou spíš koukal prázdným pohledem někam na protější tribunu.

„Co se děje?" zeptala jsem se.

„Víš," řekl zamyšleně, „včera jsem si volal s mojí ségrou."

„Ty máš ségru?" zarazila jsem se, „nikdy jsi mi o ní neřekl."

„Vážně?" podíval se na mě zmateně, „promiň, asi jsem na to úplně zapomněl. Jmenuje se Erika. Včera mi řekla, že se vdala. Prý se brali v Paříži, protože se ten termín kryl s jednou její velkou pracovní zakázkou."

„To jí docela závidím, svatba v Paříži," zasnila jsem se, „ale proč jsi za ní nejel?"

„Nemohl jsem, nevěděl jsem o tom," povzdechl si.

„Jak to myslíš?"

„Dlouho jsme spolu nemluvili. Erika tvrdí, že bych se měl věnovat nějaké inteligentnější činnosti, než si stoupnout do brány a nechat na sebe střílet puky. Než jsem odjel do Ameriky, hrozně jsme se kvůli tomu pohádali. Ona řídí jednu obrovskou firmu, a navíc je hrozně ambiciózní."

„Takže chce mít z brášky někoho podobného?" zeptala jsem se opatrně.

Nico hořce kývl.

„Chtěl jsem jí dokázat, že se tady prosadím, že můžu ve světě prorazit i jinak než jen nějakou úřednickou prací. Ale i kdybych vyhrál Stanley Cup, tak to pro ni nebude dost dobrý."

Položil si ruku na opěrku a podepřel si hlavu.

„Vždyť jí nemusíš nic dokazovat," snažila jsem se ho povzbudit, „záleží přece jen na tom, co si o tom myslíš ty."

Nico se pousmál a podíval se na mě. Už to vypadalo, že mi chce něco říct, jenže v tu chvíli dali Švédové gól. Vyskočila jsem a chtěla radostí obejmout svého skandinávského brankáře. Ale ten jen seděl a s udiveným výrazem na mě zíral.

„Tohle děláte v Česku?" zeptal se.

Kývla jsem. Chytla jsem ho za ruce a vytáhla na nohy. Trochu odevzdaně se postavil a zvedl ruce na znamení oslavy gólu.

„No vidíš, že ti to jde," pochválila jsem ho.

„Je to náročný," odfrkl si a svezl se zpátky na sedačku, „to bych asi nezvládl víckrát za zápas."

*

Nico šel po konci utkání s týmem oslavit výhru. Rozloučili jsme se u východu ze stadionu a já zamířila na hotel. Ale místo toho, abych čekala na zastávce na tramvaj, rozhodla jsem se jít pěšky. Noční Victoria byla nádherná, pouliční lampy osvětlovaly pozdní život v ulicích, po chodnících pobíhaly skupinky lidí a od řeky se linuly zvuky žab a cikád. Zastavila jsem se na mostě, který vedl přes řeku, a chvilku se koukala, jak voda v korytu proudí pořád dál a dál. Vzpomněla jsem si, jak jsme se s Nicem poprvé setkali. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že se ještě někdy potkáme. Něco tak bizarního se může stát jenom mě, pomyslela jsem si.