Ďábelská souhra✔️

#4

Pondělí, 6:30.

Normálně bych s nechutí zamáčkla budík, teď jsem ovšem z postele vyletěla jak namydlený blesk. Ještě bosá jsem vletěla do koupelny pod sprchu, abych se pořádně probrala. Zatímco mi vroucí voda stékala po obličeji, hlavou se mi hodily nejrůznější myšlenky, jak to dnes bude všechno probíhat.

Většinou si na upevnění copu beru gumičku, teď jsem si ale na konec zapletených vlasů zavázala na mašličku červenou stuhu. Hrozně se mi třásly ruce, ještě horší to bylo, když jsem si čistila brýle. Sotva jsem si je chtěla nasadit, znova se mi tam objevila šmouha. Nejhůř dopadla moje noční košile, když mi z ruky vypadl nůž špinavý od másla.

Z té nervozity jsem málem zapomněla na ten slíbený životopis. Už obutá jsem musela zpátky do ložnice a najít tam kus papíru v průhledné folii. Dlouho jsem ho nemohla najít a dost jsem panikařila, naštěstí jsem ho jen dala do jiné kapsy, než jsem si myslela.

Než jsem odešla, podívala jsem se v chodbě na svůj odraz ve velkém nástěnném zrcadle. Jediným pohledem jsem ze sebe setřásla veškerou nervozitu, třes v rukou zmizel. Už tam nestálo to ustrašené dítě, co se bálo ve škole přihlásit. Teď jsem viděla silného a sebevědomého člověka, připraveného začít novou část svého života. Usmála jsem se a odešla z bytu.

°

Hala Prudential Center. Nádherný a obrovský domov Ďáblů. Místo, kde se na každý domácí zápas přijde podívat přes 18 000 diváků. A místo, kam budu chodit za prací.

Stačil mi jediný pohled na hlavní chodbu, aby mi došlo, jak nutně potřebuju mapu. Po podlaze z linolea se tu pohybovalo bezmála 80 lidí, každý někam pospíchal, v rukách drželi nespočet papírů a pořád do někoho vráželi, když vycházeli ze dveří po stranách. Já jsem musela absolvovat tu nejdelší cestu, protože jsem šla až na úplný konec do kanceláře Richmana.

„Dobrý den," pozdravila jsem, jen co se za mnou zaklaply dveře.

„Andreo, dobrý den," pokusil se o český pozdrav.

Usmála jsem se a přikývla. Vždycky mi udělá radost, když se někdo kvůli mně pokouší mluvit česky.

„Přinesla jsem Vám ten životopis," řekla jsem a podala mu papír, „prý jste se mnou chtěl mluvit."

„Ano, chtěl. Posaď se," ukázal na židli naproti němu.

Ustaraně jsem se podívala na prázdný otáčivý kus nábytku, až pak jsem se posadila. Musela jsem potlačit velkou chuť se zatočit kolem dokola.

„Mohu vědět o čem?" zeptala jsem se.

„Jde o to tvé místo. Ukázalo se, že na tuhle pozici už máme dost lidí. Bohužel."

Měla jsem co dělat, abych nespadla ze židle. To přece nejde. Dřela jsem neskutečně dlouho, abych se vůbec do Ameriky podívala. Abych si dokázala, že nejsem podprůměrná holka, která skončí někde za pokladnou.

„Takže tím chcete říct, že..." nedokončila jsem větu.

„Je mi to líto, vím, že ses těšila na áčko," odpověděl Richman, „ale potřebuješ víc zkušeností."

Polkla jsem slzy. Nechtěla jsem brečet před ním. Sklopila jsem bradu. Přišlo mi, jako by mi touhle zprávou zlomil vaz.

„Dohodli jsme se s vedením."

Už to neprotahuj, pomyslela jsem si a zaťala pěsti na kolenou. Richman vytáhl ze šuplíku stolu nějakou obálku a podal mi ji. Bezva, vyhazov. To jsem v té Americe vydržela dlouho.

„Takže tady je letenka a klíče od nového bytu. Pošleme tě na pár měsíců do Binghamtonu."

Zůstala jsem celá opařená a zírala na jeho ruku. Až teď jsem si uvědomila, jak šťastný člověk může být. Měla jsem tak blízko k tomu, aby se mi zhroutil celý svět. A přece zůstávám. Zatímco jsem nevědomky mačkala obálku, začala jsem si otírat slzy.

„Holka, letíš na farmu! Neplač mi tu, vždyť je to skvělá zpráva," snažil se mě uchlácholit.

„Když... Já myslela... Že dostanu výpověď," dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Blázníš?" vyhrkl Richman, „ty jsi pro nás ta pravá! Mladá, talentovaná fanatička do hokeje. Co víc bychom potřebovali? Bohužel nemůžeš rovnou k áčku, protože jsi ještě nikde nepracovala. Takže bude nejlepší, když začneš s něčím lehčím. Ti kluci tam jsou většinou dost zakřiknutí, museli přestoupit, nebo se teprve aklimatizují po draftu. Věř mi, že se tě budou bát víc než ty jich."

Pokusila jsem se o úsměv, ale moc jsem z toho nedostala. Pořád jsem v sobě měla ten hrozný pocit, že dostanu výpověď. Pokusila jsem se uklidnit.

„Kdy odlétám?" zeptala jsem se.

„Zítra."

„Zítra?"

„Sezona AHL začíná už za týden a potřebujeme, aby sis zvykla na tamní život. Navíc nebudeš bydlet v nějaké obyčejné čtvrti, tahle část města večerku rozhodně nedodržuje," zasmál se.

„O to bych se nebála, v tomhle stylu života zrovna nevynikám," přiznala jsem.

Už jsem se měla k odchodu.

„Málem jsem zapomněl," zastavil mě Richman, „poletí s tebou naši dva hráči, kteří nastupují na farmu. Oba to jsou Finové, moc šikovní kluci, tak je trochu vyzpovídej, třeba se o nich něco dozvíš. Dám ti malou radu. Vždy je dobré navazovat kontakty."

Přikývla jsem. Měl pravdu.

Když jsem vycházela, napadla mě jedna věc. Pár měsíců se tu neobjevím, tak proč bych si to tady nemohla trochu prohlédnout?

Uprostřed té dlouhé chodby jsem zahnula doprava a otevřela velké dveře. Ochrance stačilo ukázat průkaz, který jsem dostala už první den od Richmana a pustili mě po velkých schodech nahoru. Jeden schod, druhý, třetí, čtvrtý... A pak jsem přestala počítat.

Ocitla jsem se v samém srdci Prudential Centra: na střídačce Ďáblů.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak je hala obrovská. Několik pater černých sedaček doslova čeká na své majitele. Nádherný vyleštěný led už vyhlíží první várku hráčů, kteří přijdou na odpolední trénink. A na něm odraz ohromné kostky, která během zápasů nejen monitoruje dění na zmrzlé ploše, ale i promítá nejrůznější videa ze zázemí kabiny, sestřihy minulých utkání nebo střelce aktuálního gólu. Teď se tu sice svítilo, ale když se zhasne, vypadá hala kouzelně. Sem tam malé body světla z telefonů, do tmy zářící rudé dresy s logem New Jersey a naledě světelné ornamenty. Na tenhle pohled jsem čekala několik let. A konečně jsem tady. Ale jen na chvíli. Na svoji šanci si ještě musím počkat.