Ďábelská souhra✔️

#15

„Dobré ráno."

Pootevřela jsem pravé oko. Nic jsem neviděla, takže jsem musela natáhnout ruku pro brýle. Když jsem si je nasadila, zjistila jsem, že ležím v posteli v oblečení ze včerejška. Nico seděl na jejím kraji. Očividně právě vylezl ze sprchy, protože měl kolem pasu ručník. Přitáhla jsem si peřinu až k nosu.

„Co je?" zasmál se.

„Obleč se," zamumlala jsem.

„Nechceš vidět, co jsi včera objímala?" zeptal se ublíženě.

Při vzpomínce na včerejší večer se mi zase rozbušilo srdce. Vzpomněla jsem si na mátovou chuť jeho rtů. Nico mě vytrhl z rozjímání, když ze mě strhl peřinu. Zakvílela jsem a schoulila se do klubíčka. Hodila jsem po něm polštářem.

„Půjdu udělat snídani, máš volnou koupelnu," řekl a odešel do kuchyně, i s mojí peřinou.

Povzdechla jsem si a vylezla z postele. Dopotácela jsem se k tašce, ze které jsem vytáhla kartáček. V koupelně jsem se podívala do zrcadla. Od včerejška jsem měla rozmazanou řasenku. Neměla jsem odličovač, takže jsem si obličej dřela navlhčeným ručníkem.

Převlékla jsem se a šla za Nicem do kuchyně. Krásně tu voněla vajíčka. Posadila jsem se ke stolu, kam Nico položil čerstvě opečené tousty.

„Čím jsem si to zasloužila?" zeptala jsem se.

„To nemůžu jedný holce zpříjemnit ráno jen tak?" pokrčil obočí a posadil se naproti mně.

Pousmála jsem se. Chvíli bylo ticho, protože jsme se oba věnovali snídani.

„Ty, Nico," začala jsem, „jak to vlastně mezi námi je?"

Zmateně se na mě podíval.

„To myslíš tu včerejší pusu?" ušklíbl se.

„Odpověz mi."

Nico položil svůj toast zpátky na talíř, podepřel si hlavu a zamyslel se.

„No, asi máš pravdu, že nejsme obyčejní kamarádi. Asi jsme prostě lidi, co se mají rádi."

„To je hezká definice," usmála jsem se.

„Ale předpokládám správně, že se mi tu nevrhneš kolem krku."

„To ne. Takže...?"

„Takže co?" vrhl na mě zkoumavý pohled.

„No, změní se něco?"

Dlouze se na mě zadíval.

„A co tohle? Necháme to prostě plynout a uvidíme, jak se všechno vyvrbí. Můžu se taky zamilovat do někoho jiného. A věř mi, že tobě bych nerad zlomil srdce."

Mlčela jsem. Teď mi vlastně přiznal, že mě miluje.

„Tak co, souhlasíš?" zeptal se.

Chvíli jsem koukala do stolu, a než jsem stačila odpovědět, zazvonil mi telefon.

„Promiň," omluvila jsem se mu a odešla do chodby.

„Novotná," přijala jsem hovor.

„Grüßmayerová, slečno Novotná, máme tu menší problém," ozvalo se.

„Jaký problém?"

„Zjistilo se, že jsme objednali špatný model topení, takže budeme muset čekat na dodání nového."

„A co to znamená pro mě?" nechápala jsem.

„Bohužel se budete muset na pár dní přestěhovat jinam. Možná i na pár týdnů. Vaše věci Vám necháme na vrátnici."

Hovor jsem típla a svezla se po stěně, o kterou jsem se opírala, na podlahu. Schovala jsem hlavu do klína.

„Děje se něco?" zeptal se Nico, který na mě koukal ze dveří.

„Na několik dnů mě vystěhovali z bytu," usmála jsem se hořce.

Nico se na mě nevěřícně podíval a posadil se ke mně. Řekla jsem mu o té špatné objednávce. Chvíli jen mlčky seděl, pak ale vstal a odešel na balkon. Slyšela jsem, že s někým dlouho telefonuje.

„Tak, je to dobrý," řekl, když se vrátil, „kde je ten tvůj byt?"

„Co je dobrý? Komu jsi volal?" zeptala jsem se zmateně.

„Dalo by se říct, že Kevin u tý svý holky zůstane tak dlouho, jak jen budeš potřebovat."

„Takže tady můžu zůstat?"

Nico přikývl. Vyskočila jsem a samou radostí ho popadla kolem krku. Nečekal to, takže jsme se za chvíli váleli po podlaze.

„Promiň, ale nesmíš být tak hrr," zasmál se a pomohl mi na nohy.

„Řekla bych, že osud to tak chtěl, že spolu teď budeme bydlet," poznamenala jsem.

„Možná jo," odvětil stejně ironickým tónem.

„Můžu tě o něco poprosit?"

„A o co?"

„Oblékl by ses už konečně?"

°

Dojeli jsme pro moje věci. Když už jsme tam byli, skočili jsme se podívat do mého bytu. Domovní měla pravdu, dokonce i uprostřed října tu byla neskutečná zima. Cestou zpátky se jedna malá holčička v tramvaji zeptala Nica, jestli by se s ní nevyfotil. Neubránila jsem se úsměvu, když jí nabídl, že se jí podepíše na kšiltovku.

„No nekecej, že máš fanynku," šťouchla jsem do něj loktem.

„Nežárli," ušklíbl se.

°

„Nico?"

„No?"

„Přemýšlel jsi někdy o budoucnosti?"

Nico si vyndal lízátko z pusy a podíval se na mě. Seděli jsme na balkoně a v devět večer jedli nejrůznější sladkosti, které jsme koupili v obchodě.

„Myslíš jako o tom, až budu starej?"

„Spíš o tom, co bys chtěl udělat. Tvoje nejvyšší cíle."

Zadívala jsem se na osvětlenou ulici pod námi. Bylo skoro slyšet, jak Nico usilovně přemýšlí.

„No, asi Stanley Cup nebo medaile z olympiády. Ale v té blízké budoucnosti, to bych se asi chtěl dostat do áčka."

„A co mistrovství juniorů? Vždyť to už je prakticky za dveřmi."

„Tam mě nevezmou."

„Proč ne?"

Nico si založil ruce na prsou a podíval se na mě. 

„Protože takovou lamu by nikde nechtěli."

„Jakou lamu, já tu mluvím o tobě," snažila jsem se ho povzbudit.

Pousmál se.  Na chvíli se odmlčel, pak mě chytl za ruku a podíval se mi do očí.

„Dostanu se tam, hlavně kvůli tobě," řekl.

Usmála jsem se a stiskla mu ruku. V tu chvíli jsem mu uvěřila.