Ďábelská souhra✔️

#19

Let do Victorie trval něco málo přes pět hodin. Sice jsme odlétali už v osm ráno, kvůli časovému posunu jsme však dorazili v deset dopoledne.

„Co tu budeme celou dobu dělat?“ zeptala jsem se a sundala kufr z pásu.

„Já si musím vyzvednout týmové oblečení, tak jestli chceš, můžeme jít spolu,“ navrhl Nico.

„To ale zabere pár minut,“ poznamenala jsem, „tak co kdybychom se šli podívat na ten můj pokoj? Mělo by to být pár zastávek tralalajky od haly.“

„Čeho?“

„Tramvaje.“

„Vy Češi máte vážně zvláštní jazyk,“ zasmál se Nico.

„Pořád lepší než nějaká severská hatmatilka.“

„Severská co?“

Pohled na jeho zmatený výraz se mi zamlouval. Mnohokrát mě sám utápěl v nesrozumitelných švédských slovech, a proto jsem si nemohla nechat ujít příležitost mu to vrátit.

*

Když jsme dorazili k hale, rozhodla jsem se počkat venku, než si Nico vyzvedne týmové oblečení. Opřela jsem se o stěnu vysoké budovy a projížděla zprávy na internetu. Přečetla jsem si pár článků o české dvacítce, která turnaj odehraje v nedalekém Vancouveru. To mě na tom všem mrzelo, že neuvidím naše kluky na vlastní oči. Sáhla jsem si do kapsy a vyndala zelené lízátko. Už dlouho jsem neměla nic sladkého a začínala jsem mít abstinenční příznaky.

„Promiň, nepotřebuješ pomoct?“

Otočila jsem se za hlasem. Stál přede mnou kluk, o něco málo starší než já, na zádech přehozený vak s botami a na sobě mikinu se třemi zlatými korunkami. Byl to jediný Švéd, kterého jsem kromě Nica poznala na první pohled. Kapitán švédské reprezentace, Erik Brännström.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se a neochotně vyndala lízátko z pusy.

„Vypadáš ztraceně.“

Začínalo mi to připomínat naše první setkání s Nicem.

„Na někoho tu čekám.“

„Na koho?“ nenechal se odbýt.

„Na svého přítele.“

Na rameno mi dopadla ruka. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že patří Nicovi. Postavil se vedle mě takovým způsobem, jako by chtěl Brännströmovi ukázat, že mu patřím. Zpod kšiltovky s nápisem Svenska mu z očí šlehaly nepříjemné pohledy.

Erika to zjevně trochu vyděsilo, protože když si s Nicem vyměnili pár švédských slov, vypadal, jako kdyby do něj uhodil blesk. Po chvíli odešel do útrob haly.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se Nica, „děláš, jako kdybych byla tvoje manželka.“

„Nebav se s ním,“ odvětil nepříjemně.

„Proč?“

„Tohle je jeho způsob, jak dostat co nejvíc holek k sobě do bytu. Přidělili mi ho na pokoj na soustředění před dvěma lety a celý týden jsem poslouchal jeho milostný historky. Mám tě rád a nechci, aby jsi byla další na jeho seznamu.“

Při té poslední větě jsem se trochu začervenala. Nico se usmál a vzal mě za ruku.

„Nezajdeme na oběd?“ zeptal se.

Kývla jsem.

Další půl hodiny jsme chodili po městě a hledali nějakou restauraci, ve které by podávali oblíbená jídla nás obou. Nakonec jsme to vzdali a skončili v jedné menší pizzerii.

„Jsi si jistá, že to sníš?“ zeptal se Nico, když přede mě postavili talíř s ohromnou porcí.

„Nikdy nepodceňuj můj žaludek, když mám hlad,“ ohradila jsem se a zakousla se do horkého těsta.

Nico mě při jídle pozoroval, jak ve mě mizí celá pizza. Všimla jsem si jeho výrazu.

„Na co tak koukáš?“ zeptala jsem se a oddechla si.

„Promiň, neměl jsem tě podceňovat,“ řekl a odložil příbor.

„Jsi první člověk, který jí pizzu příborem,“ poznamenala jsem, „netvore.“

Usmál se a zastřeným pohledem pozoroval prázdný talíř. Luskla jsem mu prsty před obličejem, abych ho probrala.

„Co ti je? Dneska jsi hrozně zvláštní. Ještě víc než obvykle.“

„Prostě si s tebou chci užít každou chvilku. Co když se ze mě stane dobrý hráč a už na sebe nebudeme mít tolik času?“

Sevřel moje dlaně v rukách a chvíli se na ně koukal. Jako kdyby mě měl vidět naposledy. Ve tváři se mu objevily slzy.

„Nico...“ zašeptala jsem.

„Ne, promiň, nechal jsem se moc unést,“ řekl a otřel si oči hřbetem ruky, „tak půjdeme, co?“

Zaplatili jsme a odešli. Cestou na můj hotel si Nica v tramvaji prohlíželo spousta lidí. Se svojí čepicí a mikinou s národním znakem budil dost pozornosti. Dokonce ho pozdravilo pár holek v mém věku, jenže jejich zájem rychle vyhasl, když zjistili, že mě drží okolo ramen.

„Že je to baví,“ ušklíbl se Nico a dal mi pusu do vlasů, když si všiml další až příliš usměvavé dámy, „to nevidí, že vedle tebe vypadají jako šeredy?“

Bouchli jsme smíchy, až se po nás otočilo pár cestujících.

„Být tebou, tak vážím slova,“ ucedila jsem, „támhleta bloncka byla třetí v Miss America Junior.“

„Chuděrka,“ posmutněl, „asi má těžký život, jestli od narození vypadá takhle.“

„Kam se poděla ta tvoje deprese?“ podivila jsem se, zatímco jsem se snažila zadržet smích.

„Vždyť už jsem ti vysvětlil, že jsem měl slabou chvilku,“ usmál se.

„Jen aby,“ ušklíbla jsem se a položila si hlavu na Nicovo rameno.

*

Omlouvám se, že v posledních týdnech nevycházely kapitoly, ale znáte to, škola :). Všem moc děkuji za odezvu a pozitivní komentáře, moc si toho vážím!