Ďábelská souhra✔️

#6

Přistávali jsme někdy okolo čtvrté hodiny odpoledne. Jediné, co jsem chtěla udělat, bylo prásknout sebou na postel a vyspat se ze svého spánkového deficitu. Nabídku od Antera, že by mě do bytu doprovodil, jsem automaticky smetla ze stolu.

Rozdíl mezi bytem v New Jersey a tím v Binghamtonu nebyl téměř žádný, maximálně barva stěn. Dokonale identická kopie. Odtáhla jsem kufr do ložnice a rozvalila se na posteli. Ani ponožky jsem si nesundala, tak rychle jsem usnula.

°

Vzbudil mě budík, který jsem si nařídila už v letadle. Kupodivu jsem ho zamáčkla okamžitě a plná energie vyskočila z postele. Jen tak, bez kafe. Ale stejně jsem si ho udělala.

Bílá blůza, černá sukně, bunda a boty. Takhle teď budu vypadat každý den. A každý se takhle vypravím do svého zaměstnání. Na tomhle druhu práce se mi líbí, že každý den budu dělat něco jiného. Nepřijdu jen tak do kanceláře a neprosedím celý den u počítače. Přijdu a bude na mě čekat něco nového.

°

Patnáct minut pěšky mi stačilo na to, abych se dostala k Floyd L. Maines Veterans Memorial Aréně. Člověk by si myslel, že v Americe se staví ohromné haly i pro AHL. Jenže tenhle stadion dost připomínal hokejový Eden. Kapacita necelých 5000 diváků a starý vnější vzhled arény rozhodně nepřipomíná místo, kde se vychovávají budoucí hvězdy NHL. Ale možná je to tak lepší i pro mě.

Komorní byly i útroby haly. Žádné velké chodby a spousta lidí, právě naopak. Téměř pusto. Ale i tak mi dost dlouho trvalo, než jsem našla Chloe Millerovou, za kterou mě poslal Richman. Stála na střídačce.

„Promiňte, vy jste slečna Millerová?" zeptala jsem se.

Chvíli si mě prohlížela a pak se usmála.

„Ty určitě jdeš od Garyho. Novotná, že?" řekla a potřásla si se mnou rukou, „doufám, že se těšíš. Ale musím tě varovat, začátky jsou vždycky těžké. Takže tu teď budeš pár týdnů jen na čuměnou, maximálně mi občas sepíšeš pár otázek, ať se trochu zahřeješ."

Přikývla jsem. Nic jiného jsem ani nechtěla. Ale překvapilo mě, že po mně bude chtít, abych jí psala otázky pro rozhovory. Myslela jsem, že prostě budu stát za kameramanem a sledovat Chloe. Nevím, čím jsem si zasloužila takovou důvěru.

„Mimochodem," vytrhla mě Chloe z myšlenek, „prošla sis obě soupisky?"

„Obě?"

„Áčka i farmy."

„No, áčko mám prostudované celé, ale farmu jsem bohužel nestihla pročíst celou, neměla jsem moc času," omluvila jsem se.

„V pořádku, vím, že jsi přiletěla ani ne před týdnem, takže dostaneš ještě čas. Ale do příštího týdně ať víš o všech týmech, ve kterých ti kluci hráli," řekla trochu přísně.

Znovu jsem kývla.

„Teď mě napadlo, jak ses vlastně dostala k hokeji?" zeptala se Chloe.

„No, jak bych to vysvětila," zamyslela jsem se, „pamatuju si, že na mé osmé narozeniny mě moje babička vzala na pražské derby, protože věděla, že mám ráda Spartu. Moc se mi ten zápas líbil, oba týmy do toho šly na dvě stě procent, spoustu osobních soubojů, navíc jsme viděli i nájezdy, takže ten zápas měl opravdu všechno."

„Pražské derby? Tím myslíš Spartu a Slavii?" zeptala se se zaujatým výrazem ve tváři.

Překvapilo mě, že tyhle týmy zná. Zvlášť po tom, co se mi stalo. Na letišti se mě jedna paní zeptala, odkud jsem. Když jsem odpověděla, že z Prahy, chtěla vědět, jestli je tohle město pořád součástí Ruska.

„Nevěděla jsem, že tady za mořem znáte takové týmy," usmála jsem se.

„Nevím, jak ostatní, ale já Spartu celkem sleduju," přiznala Chloe, „dokonce jsem vám i fandila, když jste hráli finále Ligy mistrů. A musím říct, že ten gól toho... Vrány, myslím, byl nádherný. Nehrál on náhodou taky za Ďábly?"

„Vy si ho pamatujete?" vyhrkla jsem nadšeně.

Touhle větou mě hodně potěšila. Představa, že našeho Havrana si pamatují jako hráče velkého klubu, je víc než úžasná.

„No samozřejmě, pamatuji si všechny hráče, kteří kdy hráli za Devils. Bohužel se mi něco podobného nedaří i s farmou. Ale pracuju na tom.

„Já zatím znám jen dva, Antera a Mikka, letěli jsme spolu v letadle," přiznala jsem.

„Antero Lahtinen? A opravdu je takovej prasák, jak se říká?"

„Nemůžu netvrdit, že něco nezkusil."

Zasmály jsme se. Zajímalo by mě, jestli se o něm taky proslýchá, jak moc miluje svůj současný klub. Chtěla jsem se Chloe ještě na něco zeptat, stačila mě ale přerušit.

„Už bychom měly jít, za chvíli budou mít kluci trénink. Pojď, půjdeme si sednout na tribunu. Vzhledem k tomu, že je tohle první trénink celého týmu, tak po nás určitě budou chtít nějaký rozhovor. Tak se koukej a budeš si všímat každého detailu. Jasný?"

„Ano," přikývla jsem.

Sešly jsme ze střídačky a chtěly vyjít na tribunu z vnitřku haly, aby mi Chloe ukázala, kudy budu chodit během sezony. Kolem nás procházeli hráči v oblecích, většině z nich nebylo ani dvacet. Zamávala jsem na Mikka, Antera jsem ovšem radši přehlédla, stejně jako Chloe. Překvapilo mě, že mě pozdravili i někteří kluci, se kterými jsem se v životě neviděla. Pár z nich jsem poznala podle fotek, třeba sedmnáctku draftu Tye Smitha nebo brankáře Akiru Schmida, kterého všichni odborníci považují za jasnou jedničku pro nadcházející ročník, protože měl nejlepší statistiky ve švýcarské juniorské lize.

„Nepřišlo jich najednou nějak moc?" zeptala jsem se Chloe.

„Přišli všichni. Mám dojem, že včera absolvovali nějaký sbližovací kurz, aby se líp poznali," odpověděla, „ale jedině dobře, že se tohle pořádá. Týden před ligou naskočíš na led a nevíš, komu máš říkat pane."

Během přesunu na tribunu jsem se rozhlížela po chodbě. Líbily se mi obrazy na stěnách, které připomínaly legendy Ďáblů. Martin Brodeur, Scott Niedermayer nebo Patrik Eliáš. Speciálně u toho posledního jsem se zastavila a chvíli si s chloubou prohlížela portrét českého hokejisty.

Došly jsme skoro až k východu, který slouží pro hráče a zaměstnance a chtěly jsme vyjít po schodech nahoru na tribuny. Už jsme otvíraly dveře, když do haly vstoupil ještě jeden kluk. Blonďák se zeleným lízátkem v ruce.