Ďábelská souhra✔️

#3

Nesnáším nakupování oblečení.

Jako malá jsem nebyla zvyklá na nějaký luxus. Rodiče se rozvedli na mé šesté narozeniny. Matka odcestovala do Ruska dělat kariéru topmodelky a otec do Francie jako úspěšný architekt. A já zůstala se svojí tetou, která mě vychovávala v malém bytečku na okraji Prahy. Peníze jsme neměly, protože mí drazí rodičové nikdy neposlali ani korunu. Kolikrát se stávalo, že jsme si v zimě ani nerozsvítily světlo, abychom neplatily tolik za elektřinu.

Letní prázdniny před nástupem na gymnázium jsem strávila na brigádách. Vydělané peníze jsem si dávala na stranu, něčím jsem také platila nákupy nebo přidávala na účty. Na konci čtvrťáku jsem měla našetřeno na letenku do Ameriky, a dokonce i na zpáteční, kdyby se mi tu nepoštěstilo.

Našetřené peníze jsem si už stihla proměnit na dolary a za ty jsem si teď šla nakoupit nějaké slušné oblečení. Nechtěla jsem se první den objevit v něčem, co jsem si dovezla z Čech. Přeci jen, tričko s nápisem Jsem víla, vole by mé americké kolegy nejspíš moc nenadchnul.

°

Pár stanic tramvají a jsem u obrovského nákupního střediska. Jen, co člověk předstoupí před tuto majestátní budovu, uvědomí si, jak je malinký. Pětipatrové centrum plné nejrůznějších obchodů, hračkářství, zverimexů a podobně doslova lákalo, abyste pouze vstoupili a šli se tam porozhlédnout.

Samozřejmě jsem jako první musela najít nějakou tabuli s mapou a podívat se, kde jsou jaké obchody s oblečením. Když už jsem konečně jednu objevila, bylo u ní tolik lidí, že jsem usoudila, že nejlepší bude, když půjdu naslepo.

Po patnácti minutách se jako můj největší objev zdál obchod se sladkostmi. Má velká slabina. Netušila jsem, že hned v prvním krámku utratím dvacet dolarů za citronová lízátka. Jedno jsem si hned rozbalila a chtěla hodit obal do koše. Nevím proč, ale zarazilo mě, když jsem na jeho dně uviděla úplně stejný papírek s obrázkem citronu, jaký jsem měla právě v ruce.

„Jsem rád, že nejsem jediný, kdo ujíždí na lízátkách," ozvalo se přede mnou.

Vysoký plavovlasý kluk se zeleným lízátkem v ruce. Jeho přízvuk rozhodně nepatřil rodilému Američanovi. Velmi horké léto na něm nezanechalo žádnou stopu, jeho vysportovaná postava na sluníčku spíš vybledla. Na náprsní kapsičku na košili mu někdo vyšil číslo dvacet dva.

Chvíli jsem nepřítomně zírala do jeho světle modrých očí. Až potom mi došlo, jak jsem u toho musela vypadat. Vyndala jsem lízátko z pusy a ucítila, jak mi zrudly tváře. A zrudla jsem ještě víc, když se začal usmívat.

„Taky koukám, že oba nakupujeme ve velkým," zakřenil se a ukázal na svoji igelitku plnou bonbonů.

„No... Ehm... Jo..." dostala jsem ze sebe.

„Vypadáš ztraceně, nepotřebuješ poradit?" vytrhl mě z úvah.

Opravdu netuším, jak poznal, že to tu neznám. Ale pomoc se mi opravdu hodila.

„No... Když tě to nebude obtěžovat..."

„Jasně, že ne. Rád pomáhám turistům."

„Já ale nejsem turista," ohradila jsem se.

„Ale určitě nejsi zdejší, to by ses tady vyznala," poznamenal a podíval se mi do očí skrz moje velké černé brýle. Nevědomky jsem uhla pohledem.

„Tak kam potřebujete, slečno? Nebo paní?"

Usmála jsem se.

„Zatím jen slečna. Mohl bys mi říct, kde tady najdu obchod se značkovým dámským oblečením?"

Zkoumavě si mě prohlédl.

„To bych do tebe neřekl, že nosíš takovýhle věci."

Měl pravdu. Moje šedé tričko s pandou, vytahané džíny a kecky nepůsobily zrovna elegantně.

„Ale co," řekl, než jsem stačila cokoli namítnout, „pojď za mnou."

Rychle se otočil a já se musela rozeběhnout, abych ho vůbec dohnala. Vedl mě přes celé centrum k jezdícím schodům, po kterých jsme se dostali až do posledního patra. Zvláštní bylo, že celou dobu na nás koukalo spoustu lidí. Někteří se jen zastavili pohledem, jiní se na sebe podívali a začali spolu o něčem mluvit.

Došli jsme až k obchodu. Už jen výzdoba výlohy mě doslova vykolejila. Možná jsem měla zvolit nějaký jiný výraz, protože jsem ho tím zase rozesmála. Něco bych mu odpověděla, kdyby mi nezazvonil telefon.

„Novotná," ohlásila jsem po přijmutí hovoru.

„Andreo, mám na tebe prosbu," ozval se bez pozdravu z druhé strany Richman, „máme tady nějaké problémy s tou tvojí smlouvou." Zněl docela ustaraně.

Trochu mi zatrnulo.

„Co se stalo?"

„Pomíchala se nám data s dalšími našimi zaměstnanci, potřebuju, abys mi zítra přinesla svůj životopis a stavila se s ním u mě v kanceláři."

Oddechla jsem si. Už jsem se lekla, že to bude něco vážnějšího.

„Dobře, stavím se tam hned, jak přijdu," slíbila jsem.

Ještě mi upřesnil, kdy a kam mám přijít a pak zavěsil. Strčila jsem telefon zpátky do kapsy a otočila se na svého blonďatého průvodce. Stál opřený o výlohu, ale už ne s tím svým usměvavým výrazem. Vypadalo to, že o něčem hodně přemýšlí.

„Děje se něco?" vytrhla jsem ho z myšlenek.

„Co? Ne, nic. Jen jsem si na něco vzpomněl," odvětil a malinko zvedl koutky.

„Mimochodem, já jsem Andrea," řekla jsem a podala mu ruku.

Chvíli koukal na moji dlaň a pak mi ji stiskl.

„Moje jméno není důležité," usmál se, „jsem rád, že jsem tě mohl potkat už teď."

„Jak to myslíš?" zarazila jsem se.

„Nech to být. Ale těším se, až se uvidíme znovu."

Pustil mě, otočil se a odešel. Dívala jsem se na jeho záda, dokud nezmizel v davu lidí.

°

Do bytu jsem se vracela s novým tmavě modrým sakem, bílou blůzkou a novými botami.Zašla jsem ještě do několika jiných obchodů, kde jsem sehnala úžasná trika a džíny. Možná bych z toho měla větší radost nebýt toho záhadného blonďáka.Co tím mohl myslet, že se uvidíme znovu? A proč mi nechtěl říct, jak se jmenuje? I kdybych nad tím přemýšlela sebevíc, na nic bych nepřišla. Moje jediná možnost, jak se dozvědět aspoň jeho jméno, je čekat.