#24

618 42 3
                                    

„Sourozenci?" opakovala jsem nevěřícně.

„Nejen to."

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se zmateně.

„Jsme dvojčata."

Zalapala jsem po dechu. Ne. To nemůže být pravda. Oba jsme úplně jiní. Vypadáme jinak. A hlavně jsme skoro z opačných konců Evropy.

„Nevěřil bych, že zapřela vlastního syna," vytrhl mě z přemýšlení, „ale asi to udělala jako pud sebezáchovy."

„O kom to pořád mluvíš?"

„O naší matce."

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Cože?"

Teď už jsem v tom plavala úplně. Nic mi nedávalo smysl.

„Řeknu ti to, jestli jsi ochotna přijmout pravdu."

Viděla jsem, jak se mou nevědomostí baví. Jenže jsem tak moc toužila po odpovědi, že jsem jeho zvyšující se nadřazenost dokázala přehlédnout.

„Tak mluv," vyzvala jsem ho tiše.

„Určitě víš, že tvoje... Vlastně naše máma pracovala jako modelka. Pořád někam jezdila, aby se stala tváří mnoha značek a produktů. A jednou si ji najala firma, kterou vlastní můj táta. Potřebovali nějakou cizinku do reklamy na parfém, tak ji najali. Táta a jeho žena měli tehdy nějakou krizi, dlouho spolu nemluvili. A ta proklatá fúrie to zjistila a omotala si tátu kolem prstu."

Zaťal pěsti a odvrátil pohled. Všimla jsem si, že přístroj po jeho pravé ruce ukazuje zvyšování srdečního tepu.

„Po skončení natáčení se vrátila zpátky do Prahy. Svému muži řekla, že je těhotná a nalhala mu, že on je otcem. A on blázen jí uvěřil. Za devět měsíců dostala od táty další nabídku. Jenže těsně před podepsáním jsme se narodili my dva. Její manžel zrovna odletěl na služební cestu a o ničem nevěděl. Využila toho, že je ve Švýcarsku a hned po tom, co ji pustili z nemocnice, přišla do tátovy kanceláře, kde mu mě předhodila s tím, že o dvě děti se starat nebude. Tebe si nechala a odjela do Česka, kde už konečně dala vědět svému muži o tom, že se jim narodila holčička. Jenže..."

Svými prsty mačkal peřinu. Neměl daleko k pláči. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat. Trpělivě jsem čekala, dokud zase nezačne mluvit.

„Jenže v té kanceláři byla v tu chvíli tátova žena. Prý by se nedokázala starat o dítě, které není její. A tak dala tátovi na výběr. Buď mě dá do děcáku, nebo se s ním rozvede."

Teď už opravdu brečel. Snažil se zakrýt si dlaní obličej, jenže to bylo v tu chvíli už zbytečné. Seděl jako hromádka neštěstí na nemocniční posteli a po pihatých tváří mu stékaly slzy.

„Už nikdy si žádnou ženskou nenašel. Rozhodl se, že... Že mě vychová sám. A ty sis zatím užívala úplný rodiny a komfortu."

Odmlčel se a znovu se zhluboka nadechl. Tiše jsem seděla a čekala.

„Jsi stejná jako ona," vzdechl nenávistně, „to, jak se lísáš k Hellbergovi. Do pár měsíců mu zničíš život. Stejně jako ona mýmu tátovi."

„Akiro," řekla jsem a donutila ho, aby se na mě podíval, „chceš vědět, jak to se mnou doopravdy bylo?"

Zarazil se. Po chvilce kývl, abych mluvila.

„Já to taky neměla lehký," začala jsem, „naši se o mě nikdy nestarali. Buď si vyřizovali pracovní pochůzky, nebo se oba sebrali a odletěli třeba na měsíc do Asie. Starala se o mě moje chudá teta. Nikdy jsem nemohla říct, že mě mají rodiče rádi, protože jsem jejich lásku nikdy nepoznala. Jednou jsem je dokonce slyšela, jak se spolu hádají. Máma mě prý nikdy nechtěla. Ale když se dozvěděla, že modelky a herečky s rodinami dostávají lepší nabídky, rozhodla se si mě nechat. Jako záminku, aby získala velké role v nejrůznějších rodinných filmech." 

Začalo se mi svírat hrdlo. Slíbila jsem si, že tohle nikdy nikomu neřeknu. Jenže jestli je Akira můj bráška, má právo to vědět.

„Naučila jsem se o sebe starat a chtěla začít znovu. Proto jsem se odstěhovala do Ameriky. Tady mě nesvazovala minulost, navíc jsem hned mohla nastoupit do práce, kterou jsem vždycky chtěla dělat. A vůbec, naše jsem už třináct let neviděla, každý teď žije na jiném konci Evropy. Rozvedli se, protože..."

Do téhle chvíle jsem nevěděla, proč se rozvedli. Ale najednou mi to došlo. Byla to ta jediná logická možnost.

„Protože on se dozvěděl o tobě."

Zírala jsem do podlahy. No jasně. Všechno do sebe perfektně zapadalo. Můj nevlastní táta se dozvěděl o Akirovi, a proto se tehdy v noci pohádali. Pamatuju si, že na sebe křičeli ještě dlouho do noci, jenže já slyšela jen ten kousek o tom, že já jsem nechtěná. Pár dní na to se rozvedli. Můj pravý otec vlastní firmu, která vyrábí ve Švýcarsku parfémy. Má matka nabízela své tělo pokaždé, když se před ní objevil někdo bohatý. A s Akirou jsme dvouvaječná dvojčata, která si vlastně nikdo nepřál.

Klepala jsem se. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mám bráchu, o kterém jsem devatenáct let nevěděla. Podívala jsem se na něj, jako bych se chtěla ujistit, že tam pořád sedí.

Jeho výraz se změnil. Vyprchala z něj veškerá nenávist a povýšenost. Skoro to vypadalo, že se mnou soucítí. A pak se mu ve tváři objevila lítost.

„Tak to je drsný. Promiň," zašeptal.

Kývnutím jsem jeho omluvu přijala. Za normálních okolností bych mu to všechno neprominula jen tak snadno, v tuhle chvíli jsem ale byla schopná akceptovat cokoliv. Asi deset sekund jsme seděli bez promluvení. Oba jsme potřebovali vstřebat ty šílené informace. Já zjistila, že mám sourozence. A Akira se konečně dozvěděl pravý důvod, proč ho jeho máma opustila.

„Pojď sem," řekl najednou a poklepal na okraj postele.

Trochu klopýtavě jsem přešla k lůžku a posadila se na bílou peřinu. Než jsem stačila cokoliv říct, stalo se něco, co jsem nikdy nečekala, že se stane. Akira se ke mně naklonil, přitáhl si mě k sobě a objal mě. Chvíli mi trvalo, než jsem mu objetí opětovala.

„Mám hroznej strach," zašeptal, „řekli mi, že v letošní sezóně končím. Co když už nebudu hrát vůbec?"

Už se nechtěl dál bavit o naší minulosti. Chápala jsem to. I na mě toho bylo moc.

„Neboj," řekla jsem, „tomu nevěř. Tak prostě přijdeš o jednu sezónu. Důležitý je, aby ses dal do kupy. A ukázal tý mrše, že jsi úžasnej syn."

Věděla jsem, že se usmál. Nadechl se, aby ještě něco řekl, jenže v tu chvíli do pokoje vešel doktor s tím, že už musím odejít. Trochu neochotně jsem vstala a šla ke dveřím.

„Počkej."

Otočila jsem se a podívala se na něj.

„To nic nemění na tom, že jsi blbka, ségra."

Poprvé v životě jsem se po jeho urážce usmála. Konečně to nemyslel ve zlém.

„Taky tě nesnáším. Řeknu v Binghamtonu, že jsi v pořádku, brácha."

*

„Čekám na letišti, kde jsi?" ozval se z mobilu Nico.

„Už jedu. Za deset minut jsem tam," řekla jsem a nastoupila do taxíku, „vzal jsi mi věci?"

„Jasně, mám je tady. Jak jsi to zvládla jen s jednou taškou? Neskutečný."

Využila jsem toho, že mě nevidí, a protočila panenkami.

„Mimochodem, jak to dopadlo s Akirou? Víš něco? A vůbec, zníš nějak vesele."

„Vím toho víc, než jsem původně myslela, že se dozvím."

„Cože?" zeptal se nechápavě.

„Všechno ti řeknu, až přijedu. Jen mi slib, že nebudeš vyvádět."

„To ti neslíbím."

„Tak dobře, to po tobě asi nemůžu chtít, viď?" uchichtla jsem se, „promiň, musím to položit. Uvidíme se na místě."

Rozloučili jsme se a já si položila telefon do klína. A zatímco jsme míjeli vysoké budovy Victorie, přemítala jsem, jak Nica seznámím s tou velkou zprávou.

Ďábelská souhra✔️Where stories live. Discover now