Ďábelská souhra✔️

#8

„Tak, povídej, chci slyšet všechno," zahuhňala Chloe s plnou pusou pizzy.

Seděly jsme u stolu v pizzerii La Piazza, moderně zařízeném podniku nedaleko od haly Binghamtonu. Po dlouhé chvíli jsem dokázala Chloe přesvědčit, že si jídlo zaplatím sama, protože se to nehodí, aby mě zvala.

„Jsem z Prahy. Moji rodiče se rozvedli přesně na moje šesté narozeniny a oba se odstěhovali na opačné strany Evropy, takže se o mě starala moje teta. Ta mi dala druhé jméno Tatiana po její babičce, která se na Slovensku stala slavnou spisovatelkou. Asi věděla, že se budu ubírat podobným směrem. Obě jsme se musely podílet na splácení nájmu našeho bytu, peníze nebyly a my jsme se kolikrát modlily, aby se zapnulo topení. Nastoupila jsem na gymnázium, kde mi dělaly problémy hlavně biologie a chemie, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Po maturitě jsem šla na dva měsíce pracovat jako pokladní, abych získala poslední potřebné peníze na letenku do Ameriky. Přiletěla jsem přesně v den pohovoru, díky kterému jsem získala tuhle práci. No, to je asi tak to nejdůležitější, co o mně potřebujete vědět," odpověděla jsem a zakousla se do pizzy.

„Kolik ti vlastně je?" zeptala se Chloe.

„Devatenáct," sklopila jsem oči k rozpálenému sýru.

„Proč to říkáš tak nejistě? Vždyť bys na to měla být pyšná! Tak mladá a už se protlouká v Americe. Neříkej, že ti to nezní jako pohádka," probodla mě pohledem.

„Zní, navíc, když mě přijali v mém oblíbeném týmu," přiznala jsem.

„No vidíš. Tak se trochu vzchop a začni si věřit. Já si totiž nepamatuju nikoho takhle mladého, kdo by si jen tak vyrazil do zámoří a hned se chytil."

„Ale ještě to nemám jisté," podotkla jsem.

„To nemáš nikdy. Musíš se na sebe podívat do zrcadla a říct si, co přesně od sebe očekáváš a jaké jsou tvoje přednosti. Jen tak si zvýšíš sebevědomí, které v téhle práci určitě hodně využiješ."

Přikývla jsem. Chloe dochroupala křupavou kůrku a podívala se na mobil.

„Ale ještě jednu věc nevím," řekla po chvilce a znovu se podívala na mě, „co ty a ten Švéd?"

Vyprskla jsem minerálku a trochu se zakuckala.

„Takže ho znáš," zasmála se.

„To se tak nedá říct," uhnula jsem pohledem.

„V tom případě mi vysvětli tuhle reakci," ušklíbla se Chloe.

„No... Dalo by se říct, že jsme se už viděli," přiznala jsem.

„Kde? Chci slyšet podrobnosti."

„Ehm... v obchoďáku..."

„To je málo, řekni mi víc."

„No dobře," vzdala jsem to, „pomáhal mi najít jeden obchod, protože jsem se ztratila."

„A to má být všechno?" zeptala se Chloe po chvíli ticha.

„A co jste čekala?" opáčila jsem překvapeně.

„No něco víc, tohle mi přijde jako dost velká slabota. Vždycky, když jsem ho jen zmínila, vypadala jsi, jako bych právě vyslovila jméno Voldemorta."

Chtěla se napít, její rty se zastavily dva centimetry od skleničky. Podívala se na mě s dost vypočítavým pohledem.

„Tobě se líbí, že jo?"