Ďábelská souhra✔️

#29

*o dva měsíce později*

„Pořád tě bolí to koleno, Blocky?"

Naše brankářská jednička si nechala přinést další pytlík ledu. Keith Kinkaid, přezdívaný Blockaid, byl známý tím, že i když měl nějaké zdravotní problémy, nikdy si nestěžoval na bolest. Ovšem před pár týdny při tréninku špatně přiklekl a poranil si koleno. Od té doby si stěžoval téměř pořád.

„Bolí to jako čert," ucedil, „jestli to bude takhle pokračovat, mám po sezóně."

„To máme všichni už teď," pronesl otráveně Mikko.

Mikko na měsíční zkoušce uspěl, a tak podepsal smlouvu do konce sezóny. Ostatní kluci z Binghamtonu příležitost nedostali, trenéři dávali přednost cizím hráčům. Dokonce jsem slyšela, že už hledají náhradu za Blockyho. Nicovo jméno tady ale nepadlo.

„Tak... Pořád jsme lepší než Anaheim," pokusila jsem se trošku odlehčit atmosféru.

Místo toho jsem schytala pár nepěkných poznámek. V kabině teď nálada padla na bod mrazu. Pohybovali jsme se na předposlední příčce tabulky. Po posledním prohraném zápase jsme ztratili veškeré šance na postup do playoff.

V Binghamtonu by to brali víc s humorem, pomyslela jsem si.

Odešla jsem. Nechtěla jsem strávit dalších několik hodin mezi naštvanými hokejisty. Stejně byl dnešní trénink jen dobrovolný, takže i my zaměstnanci jsme si mohli vybrat, jestli přijdeme. Nevím, co mě to napadlo.

Když jsem vyšla před stadion, zjistila jsem, že začalo znovu sněžit. V noci napadlo dobrých deset centimetrů sněhu. Na konci února se teploty pohybovaly kolem minus dvou stupňů. Během chvíle vám tváře zčervenaly do odstínu barvy na dresech Devils.

Vydechla jsem obláček horkého dechu, který se okamžitě rozplynul. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Nicem ve Vancouveru chodili po ulicích a dělali ze sebe draky. Pousmála jsem se. S ním jsem se nemusela bát, že bych vypadala dětinsky. Vlastně jsem se v jeho přítomnosti nemusela bát vůbec ničeho.

Při chůzi jsem cítila, jak mi sníh pod nohama křupe. Měla jsem nutkání si udělat sněhovou kouli a po někom ji mrštit. Kdyby tu byl Antero, byla bych už třikrát zkoulovaná. Nebo Kevin s Ryanem, ti by si našli nejbližší kopec a sjeli ho ve vláčku na sáňkách. Marian by postavil sněhuláka, nebo aspoň do sněhu nakreslil slovenskou vlajku. A Nico... Ten by mě vzal do nějaké cukrárny na horkou čokoládu. Měl by strach, abych nenastydla.

Chyběl mi. I přes veškeré denní telefonáty jsem se cítila osaměle. K čemu mi je dobrá práce, když v ní nejsem šťastná? Žádné pozápasové oslavy. Žádné ježdění v nákupním vozíku. Žádné vtípky v kabině. Přišlo mi, že kdykoliv jsem vešla do kabiny, panovala uvnitř napjatá atmosféra. Nikdo se s nikým nebavil, nikdo se nesmál. Na začátku ledna, když jsem nastupovala, to bylo jiné. Jenže to jsme ještě mohli bojovat o playoff. Jakmile se ukázalo, že nemáme šanci, nálada mezi kluky postupně chladla.

Naštvaně jsem kopla do hromádky sněhu. Takhle jsem si to nepředstavovala. I když se prohrává, měla by se parta držet pohromadě. Jenže ta naše se rozpadávala jako domeček z karet.

Z přemýšlení mě vytrhla hozená sněhová koule, která mi přistála za krkem.

„Kterej bastard...?" zaklela jsem česky a otočila se k místu, odkud koule přilétla.

Stál tam mladý kluk v černém kabátě. Čelo měl obvázané tak, aby obvazy skryly jeho zranění.

„Akiro?!" vyjekla jsem.