Ďábelská souhra✔️

#30

„Nico!"

Rozeběhla jsem se k němu. Než se stačil otočit, skočila jsem a popadla ho kolem krku. Konečně jsem ho po těch osmi týdnech viděla. Když si uvědomil, kdo jsem, upustil tašku s výstrojí, popadl mě kolem pasu a zvedl do výšky.

„Andy! Hrozně jsi mi chyběla!" zasmál se a dal mi pusu na čelo.

Bylo nám úplně jedno, že se na nás procházející lidé koukali. Tuhle chvíli jsme si chtěli oba užít. Ucítila jsem lehkou vůni pánské kolínské. Vsadím se, že si ji koupil, aby na mě udělal dojem.

„Nico... Pustil bys mě?" zeptala jsem se po zhruba půlminutě, „padají mi boty."

„Ne. Nemáš si je kupovat o dvě čísla větší," zamítl moji prosbu.

Po chvíli mě přeci jen postavil na zem. Utrousil něco o tom, že jsem během té doby přibrala. Za normálních okolností bych po něm hodila svou velkou botu, v tuhle chvíli jsem mu tu poznámku prominula.

„Předpokládám, že jsi se ztratil," řekla jsem a vyzývavě se na něj podívala.

„Předpokládáš správně," odvětil neochotně, „jak jsi mě tu vůbec našla?"

„Ženská intuice."

Touto větou jsem si ušetřila dlouhé vysvětlování a přiznání, že jsem se tu napoprvé taky ztratila. Chytla jsem Nica za ruku a odvedla ho ke kabině.

„Počkej," zarazila jsem ho, když chtěl otevřít dveře, „on tam totiž je někdo, o kom bys měl vědět."

„A kdo? Snad ne Akira?" pousmál se.

Úsměv mu uvadl, když jsem přikývla na souhlas. Bylo vidět, jak se najednou přemáhá, aby stiskl kliku.

„Nico, je to můj brácha," řekla jsem a položila mu ruku na rameno, „omluvil se mi. Nechci, abyste se k sobě chovali hnusně. A navíc..."

Odmlčela jsem se. Chvíli jsem váhala, jestli mu mám povědět to, co mi včera Akira řekl.

„On ví moc dobře, jak mě máš rád."

Sklopila jsem oči ke svým botám. Opravdu jsou moc velké. Možná bych se měla přestat spoléhat na to, že do nich dorostu.

„Fajn, zkusím s ním nějak vyjít," poznamenal Nico, „ale jakmile začne s provokací, umlátím ho vyrážečkou."

Otevřel dveře do kabiny a společně jsme vešli. V místnosti panovalo obvyklé ticho. Jenže to se vzápětí rozplynulo.

„Nicklasi, no konečně," ušklíbl se Mikko a přišel k němu, aby si s ním ťukl pěstí.

„Neříkej mi tak," zatvářil se otráveně a nastavil pěst pro ťuknutí.

Ze všech stran se ozývaly pozdravy. Jesper na něj jen přátelsky mávnul, protože měl právě v puse měsíček mandarinky. Nico si hodil tašku ke Corymu a začal se převlékat do výstroje.

„Ty se ani nerozcvičíš?" zeptal se Cory.

„Už jen ta cesta sem byla pěkná rozcvička," odpověděl Nico a oblékl si černé termotriko, „trvalo mi dvacet minut se sem dostat."

„A stejně ti musela cestu ukázat tahle," řekl a kývl hlavou směrem ke mně.

„Takhle o mojí holce nemluv," otočil se na něj.

V očích se mu zablýsklo. Cory se sice zatvářil trochu překvapeně, pak se ale rychle vrátil k zavazování tkaniček na bruslích. V kabině to už podruhé v jednom dni obdivně zahučelo. Každý měl na Nica v tom okamžiku otázku o našem vztahu. Všichni kromě Akiry. Ten se opíral o stůl uprostřed místnosti a se založenýma rukama nás pozoroval.