The O'Connels

~25~

Najednou, cítila jsem se při něm dobře. Jako ještě nikdy při nikom, bylo to příjemné. Přesto měla jsem trochu pochyby a nechtěla jsem se spálit. Neměla jsem na to chuť. ,,Dominicu?" Hlesla jsem. ,,Ano?" Zeptal se s jemnou starostí v hlase. Tohohle budu ještě litovat. ,,Myslíš to se mnou vážně?" Zeptala jsem se ještě tišeji. ,,Co myslíš?" Optal se a svoji ruku přemístil ze svých zad do mých vlasů. ,,Všechno..." Slyšela jsem ho povzdechnout si. ,,Hayley, samozřejmě. Nikdy bych tohle nikomu neudělal, zvlášť tobě. Opravdu k tobě mám city. Nikdy bych ti nelhal. Myslíš si to snad?" Zněl trochu raněně, všechno, co řekl, byla určitě pravda. Navíc, jak by si pomohl tím, kdyby si dělal legraci z nevlastní sestry svého nejlepšího kamaráda? To by mi za to nestálo. ,,Promiň, neměla jsem ten pocit, ale i tak jsem se radši chtěla ujistit. Nechci ztrácet čas s někým, kdo si na dobrého člověka jen hraje." Vysvětlila jsem mu a trochu víc se k němu natiskla. ,,Narážíš tím teď na Jacka?" Zeptal se. ,,Tak trochu." Vyšel z něj další povzdech. ,,Jack opravdu není špatný člověk, nebo aspoň nebyl. Nevím, co to do něj teď vjelo. Samotného mě mrzí, co o něm slyším. Něco se v něm muselo zlomit, nebo tak něco. Byla to opravdu rychlá změna." Konstatoval. Zlomit? Co tak? ,,A proč si to vybíjí zrovna na mně?" Už ani nevím, jestli m to spíš mrzelo, nebo neskutečně vysíralo. ,,Nemám tušení, kočičko. Taky by mě to zajímalo." Přiznal. ,,Říkej mi jménem, mám jméno." Zanaříkala jsem. ,,Ale nevymýšlej si, ty víš, že se ti to líbí." Zasmál se. Ne, ne nelíbí, doprdele.

,,Moc jsi mi toho o sobě ještě neřekla, pověz mi něco." Začal Dominic. A sakra. ,,Nejsem vůbec zajímavá. Co bys chtěl slyšet?" Byla to pravda. Co chtěl slyšet? To, jak od tátovy smrti konstantně cestujeme, protože matce žádný není dost dobrý? Víc toho totiž nemám. ,,Všechno, úplně všechno. Prostě povídej, co tě napadne." To si dělá prdel. ,,Dominicu, já to myslím vážně, já toho opravdu nemám tolik co říct. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, od rozvodu rodičů jsme se s matkou stěhovaly za jejími partnery tolikrát, že už jsem to přestala počítat a táta umřel, když mi bylo dvanáct. Nemám a nikdy jsem neměla kamarády. Když se non-stop stěhuješ, ty vztahy nakonec vymizí. Bylo tady i období, kdy jsem si kamarády pro jistotu ani nehledala, protože jsem věděla, že se to nevyplatí, že se za pár měsíců stejně odstěhujeme klidně i o pár států dál a už se nikdy neuvidíme. Kvůli tomuhle si nerada vytvářím jakékoliv vztahy. Protože se bojím, že jakmile si najdu někoho, s kým si rozumím, bude mi dalším stěhováním vyjmut ze života. Proto jsem tolik fascinována, když vidím třeba tebe s Lucasem. Znáte se od mala, jeho táta tě bere jako dalšího syna a jste si tak blízcí. Tohle jsem nikdy nezažila. Jediné, co mi vydrželo je hraní na kytaru a na bicí. Vždycky jsem matku přemluvila, ať jsme byly kdekoliv, ať mě na alespoň jednoho z toho někam přihlásí. Táta mi dal dobré základy, ale sama bych je asi nevypilovala podle svých představ. To je asi tak úplně všechno." Doprdele, já jsem mu právě vyspoilovala svůj život. Proč jsem to kurva udělala? ,,Páni.. já... nemám slov. Měla jsi opravdu prázdný život..." Přiznal. ,,Počkej, a to není to nejlepší. Ten týpek, se kterým poprvé podvedla tátu byl Oliver." Usmála jsem se falešně. Bylo mi z toho spíš do pláče. ,,Počkej, vážně? Říkal jsem si, že je mi tvoje matka povědomá." Cože? ,,Hayley, měla jsi někdy vztah?" Optal se opatrně. ,,Jo, měla. Před dvěma lety asi. Nic vážného, zvlášť, když trval jen asi dva měsíce. Potom jsme se odstěhovaly. To ale neznamená, že jsem třeba s nikým nespala. Po tom rozchodu a stěhování jsem měla docela rebelskou fázi, kdy jsem vymetala party a dělala spoustu věcí, co jsem asi neměla." ,,Z toho si nic nedělej, tu jsme měli snad všichni. I my s Lucasem. Byli jsme k nevydržení. Byli jsme otravní, drzí, nechovali se k nikomu hezky a i přesto nás všichni zbožňovali. Taky na to nejsme pyšní, ale co se dá dělat." Povzdechla jsem si. ,,Ale vy jste na to aspoň nebyli sami, byli jste v tom spolu. Já neměla nikoho a nic, jen známosti na jednu noc a kocovinu." Na to se Dominic lehce zasmál. Nedivím se mu, tohle je tak zoufalé, až je to vtipné. ,,Jo, to jo. Pamatuju si, jak jsme jednou s Lucasem byli na nějaké party a v nějaké chvíli, kdy byli všechny pokoje krom kuchyně a obýváku, které byly středem party, obsazené a my jsme od nich pobrali klíče, všechny jsem je pozamykaly a klíče zahrabaly někde na zahradě. Myslím, že dokonce každý klíč měl své vlastní místo, ale zas abych nelhal, moc si z toho totiž nepamatuju." Snažila jsem se nevyprsknout smíchy, abych neprobudila Lucase. ,,Neříkej, že jsme nebyli příšerní." ,,Byli." Souhlasila jsem s tichým smíchem. ,,Už jsme z toho ale vyrostli, díkybohu." To chápu. ,,A teď mi řekni něco ty." Řekla jsem a otočila se směrem k němu. ,,Tak teď jsi na to přišla. Po tom, co jsme se přestěhovali sem... dělal hlouposti s Lucasem a učil ho japonsky." Mykl rameny. Počkej, cože? Já jsem se asi přeslechla. ,,Cožes co? Tys ho učil japonsky? A mně nechceš ani pozdravit?" Cítila jsem se zrazena. ,,Přesně tak. Já jsem neměl nějaký velký problém s angličtinou, ale chtěl jsem mluvit japonsky i s někým jiným, než s tátou. A jelikož jsme se přestěhovali do čtvrti, a celkově do města, kde moc Asiatů, natož Japonců, nežije, rozhodl jsem se, že to naučím Lucase. Kupodivu neprotestoval a docela se mi to povedlo." Neměla jsem slov. ,,Nebylo to trochu sobecké?" Zvedla jsem obočí. ,,Bylo, ale on teď díky mně umí docela solidně další jazyk. Zeptej se ho zítra, ať ti něco řekne." ,,A co, kdybys mi radši řekl něco ty?" Zvedla jsem hlavu, opřela si ji o dlaň, pořád na jeho hrudníku a pěkně na něj zamrkala. ,,Povím ti, co jen budeš chtít, ale anglicky." Usmál se na mě šibalsky. To byla zrada. ,,Leda že-" ,,Zapomeň." Věděla jsem, co po mně chce. Nehodlám v italštině ani pozdravit. ,,Zkusil jsem to." Mykl rameny. ,,Já se spokojím s tou angličtinou. Co mi teda povíš?" Kousla jsem se zamyšleně do rtu. ,,Že přesně někoho takového, jako jsi ty, jsem hledal." Na to mi vzal tváře do dlaní a políbil mě. Oh bože.