The O'Connels

~19~

Když jsem měla pocit, že už dole nikdo není, vydala jsem se pro jídlo. Po zaznamenání kroků jsme si ale uvědomila, že jsem se zkurveně mýlila. ,,Kdo tě dovezl domů?" Jack. ,,A čí byla ta mikina?" Akorát mě sere. Nic mu neřeknu. Vzala jsem si misku s ovesnou kaší a mířila nahoru. Nehodlám se s ním bavit. On mě ale chytil za paži. ,,Na něco jsem se ptal." Oznámil mi. A mě to nezajímá. ,,Nesahej na mě." Procedila jsem skrz zuby a snažila se mu vyvléct. Ovšem marně. ,,Odpověz mi." Že jsem vyšla, fakt. ,,Jacku, pusť mě." Řekla jsem znovu. Zasmál se. ,,Aha, takže teď už to radši tajíš." Cože? O čem to mluví? ,,Ta mikina byla od jiného, než tě vezl, co?" Jen jsem na něj nechápavě koukala. On je fakt debil. Štvalo mě to a mrzelo zároveň. ,,A jak jsi jim zaplatila? S oběma jsi sp-" Nenechala jsem ho to doříct. Naštvaně jsem švihla s porcelánovou miskou o zem. Ta se rozletěla po celé kuchyni až do chodby. ,,Drž hubu! Nic o mně nevíš! Nechápu, proč máš tendence mi tohle všechno říkat a dělat ze mě děvku! Jsi normální hajzl, nechápu, co jsem si myslela! Lituji každé ztrávené chvíle s tebou! Všechno to byla jen ztráta drahocenného času! Už na mě nemluv, ani nesahej!" Začala jsem na něj křičet. Cítila jsem to vlhko ve svých očích. Hlavně, že se mi šel omlouvat. V mých skleněných očích se míhal vztek, nenávist a smutek. Spletla jsem v něm. Vypadal zaraženě a smutně. Má přemýšlet. Mě to nezajímá. Vytrhla jsme se mu a běžela do svého pokoje. Najednou jsem v chodile ucítila bodavou bolest. Kurva, musela jsem šlápnout na jeden z těch střepů. Každopádně, nezastavila jsem. Běžela jsem až do svého pokoje.

Seděla jsem v okně v Dominicově velké béžové mikině a koukala na hvězdy. Taky jsem občas zavadila myšlenkami o Jacka, jeho chování a naši hádku. Jo, je mi to líto, ale ještě mnohem víc mě trýzní to, že se ho nezbavím, že ho budu muset dál potkávat. Všude. Jo, to mi fakt vadilo, protože já ho vidět nechtěla. Ještě víc, než matku. A když už jsem u svojí matky, dlouho jsem ji neviděla. Ne, že by mě to mrzelo, nebo tak. Zvedla jsem telefon a zavolala Ethanovi. Dneska už totiž z pokoje nevylezu. ,,Nemohla jsi přijít, nebo se zeptat  ráno?" Zaznělo rozespale z mobilu. ,,Možná, kde je matka a Oliver?" Hluboce vydechl. ,,Na pracovní cestě.. Vážně jsi mě kvůli tomu vzbudila?" ,,Jo, dík." Típla jsem to. Mohli by tam zůstat. Položila jsem mobil vedle sebe na parapet a dál se věnovala hvězdám. Zase mi zachránil prdel. Známe se chvíli. Doslova mi zachránil život už při našem druhým setkání. Vlastně se spíš skoro neznáme, přesto se chová tak mile a stará se, přitom to všechno jde úplně mimo něj. Klidně mě mohl nechat na té chodbě třeba umřít, klidně mohl Jasona nechat, aby mi zlomil nos, mohl Spencera nechat, aby si se mnou dělal co chtěl, taky mě mohl nechat zmoknout. Ale on ne, v těch nejhorších chvílích tam vždycky byl a zachránil mě. Proč to všechno dělá? Taky by mě zajímalo, jak se tam pokaždé dostal. Prohrábla jde si vlasy prsty. Zítra mu tu mikinu musím vrátit. Možná by bylo ve všech možnostech lepší ji přenést v batohu, ale nasrat Jacka zní mnohem líp.

Jo, nasrat Jacka zní fakt dobře, ale ten budík vůbec. Vypla jsem ten otravný zvuk a převalila se v posteli na druhou stranu. Nikam nejdu, doprdele. Nikam se mi nechce. Navíc tam ani není Abby, co tam mám asi tak dělat. Život je svině. Nějak jsem se vyhrabala z peřin a šla do koupelny dřív, než bych vůbec dostala šanci někoho potkat. Potom jsem rychle přeběhla k sobě do pokoje a do šatny. Natáhla jsem si na nohy černý jeany, vytáhla nějaký crop top s výstřihem a přehodila ho přes sebe. Sedla jsem si ke kosmetickému stolku, abych teď něco udělala se svým obličejem. Ovšem můj pohled se na mně zastavil. Na mém těle. Wow, po takové době nošení jen oversized věcí jsem úplně zapomněla, že mám nějaký tělo, natož tak dobrý. Jo, musela jsem se pochválit. Obula jsem se do Conversek, vzala batoh a nakonec jsem si na sebe ještě oblékla Dominicovu mikinu. Jack chcípne. Neměla bych se kouknout po nějaké rakvi ve slevě? Ale ne, je to Jack, bude stačit, když jeho popel pohřbíme v sáčku od svačiny. Seběhla jsem schody a vrhla se ke stolu pro moji milovanou kávu. A jak jsem očekávala, Jack si nevěřícně protřel oči. Nene, kámo, to se ti nezdá. ,,Ahoj." Pozdravila jsem. Lucas jen s plnou pusou kývl. ,,Dobré ráno." Ozval se Erhan. ,,Hayley," Začal Lucas. ,,já vím, že ráda nosíš oversized věci, že je to tvůj styl, ale přiznej se, že ta mikina není tvoje." Mrknul na mě. Posunula jsem pod sebe nohu, abych se mohla trochu nadzvednout a s kávou v ruce jsem se naklonila nad stůl, aby Lucas dostal svoji odpověď. Když v tom se rozhodl komunikovat i Jack. ,,Není, je nějakýho borce, spíš kripla, co jí odvezl domů, stává se z ní d-" Nestihl to doříct, jak jsem mu do toho skočila. ,,Je Dominicova." Odpověděla jsem Lucasovi a zasedla zpátky do židle. A ve chvíli, kdy jsem to dořekla Jack vyprskl od překvapení kávu. Ještě že jsem stihla uhnout. Ethan na něj jen nechápavě koukal. Pravděpodobně ho chtěl praštit tou knížku, co držel v ruce. Lucas se na mě jen usmál, vypadal nadšeně, kupodivu. ,,Věděl jsem to." Řekl.

Šla jsem po škole a hledala Doma. Chtěla jsem mi tu mikinu vrátit. Ah, nemůžu přestat myslet na to, jak se Lucas tvářil. Vypadal, že z toho měl dobrý pocit, narozdíl od Jacka. Těšilo mě to, ale příliš jsem to nepochopila. Točila jsem de kolem skříněk a čekala jsem, až na něj narazím, ale on pořád nikde. Když jsem si ho najednou všimla, jak míří ke svojí skříňce. Rychle jsem za ním doběhla a chytla ho za ruku. Vyndal si sluchátka a přesunul svoji pozornost na mě. ,,Ahoj." Pozdravil. Byl úžasný jako obvykle. Měl černé jeany, bílý rolák a na něm černou košili. ,,Vracím ti mikinu." Oznámila jsem mu a začala si ji sundavat. ,,Wow, wow, wow." Začal. ,,Kočičko, dekolt máš sice bezchybný, to uznávám a stejně tak by to taky uznala celá škola, ale nebudou tě tady všichni celý den očumovat. Ten pohled je úchvatný, ale neměl bych z toho radost ani já, ani tvoji nevlastní sourozenci." A přetáhl pře ze mě mikinu znovu. ,,Vrátíš mi ji jindy, zatím si ji ještě nech. Svoje perfektní poprsí mi můžeš ukázat i jindy, já si počkám." Mrkl na mě a rozcuchal mi moje pracně učesané vlasy. Trochu jsem si je spravila a zasmála se. ,,Dobře, tak děkuju." Achjo. ,,Nemáš za co. Můžu tě doprovodit ke třídě?" Zeptal se. Ježíši ještě ze jsi hezkej. ,,Pojď." Usmála jsem se.