The O'Connels

~22~

Další holka do sbírky, Jacku? Pozvracím se. ,,Snaží se Ashley přebrat Doma." Odpověděla mu povýšeně Amber. Holka, já tě plesknu. Jack se pohrdavě usmál a jednou rukou do mě strčil. ,,No jo, děvka.. Hele,-" V tom se mi kolem pasu omotala Domova ruka a přitáhl si mě k sobě. ,,Co se děje, nějaký problém?" Zeptal se a střídavě koukl na obě strany. ,,Ani ne." Odpověděla povýšeně Ashley. Já bych jí tak ten její nos upravila. Pěstí. A zadarmo. ,,Ne nic, ale máš na lepší, brácho." Předhodil mu Jack svůj názor a pomalu se měli na odchodu. ,,Nevíš, co říkáš, Jacku." Uchechtl se Dominic a odtáhl mě pryč. Potom si mě přitáhl k sobě a zvedl mi bradu, abych se na něj podívala. ,,Co to bylo?" Optal se se silným zájmem v hlase. ,,Amber se mi snažila vyhrožovat kvůli tobě a Ashley. A Jack mě opět nazval děvkou." Vysvětlila jsem mu celou tu otravnou situaci. Točil nad tím hlavou. ,,Ta je naivní.." Hlesl spíš znechuceně. ,,Nic si z toho nedělej, vím že neděláš, jen ti to připomínám, a i kdyby, nenechám je ti nic udělat." A natiskl si mě na svoji hruď. Docela mě to zaskočilo, ale upřímně, jeho hrudník nebyl vůbec špatnej. ,,Dokážu se o sebe postarat.." Informovala jsem ho. ,,To rád slyším, ale teď už jsem tu od toho já." Jeho zpětná vazba mi úplně nevyhovovala. Nejsem Amber, nepotřebuju bodyguarda. Nechci být na nikom závislá. ,,Dusím se.." Zamumlala jsem mu do hrudi doufajíc, že už mě pustí. To dušení mi ani tak nevadilo, jako to, že všechny dívčí pohledy visely na mně. Já odtud nemohu vyváznout živá. ,,Promiň." Odtáhl mě od sebe. ,,Asi už bych tě tu neměl nechávat samotnou, že?" Pousmál se trochu. ,,To je jen na tobě." Zasmála jsem se. Tohle, tohle celý, ta věc s Domem, neskončí to dobře. Vím to.

Seděla jsem u menšího domácího baru v obýváku obklopena pár kluky. Myslím, že to byli kluci ze sportovky, podle stavby těla. Kopla jsem do sebe dalšího panáka. Snažila jsem se trochu otupit svoje smysly, abych to s nimi zvládla, ale marně. Dominic opět někam zmizel, nebo spíš si ho jeho kamarádi odtáhli a já mu slíbila, že budu v pohodě. Skoro jsem. Skoro. Tak nějak jsem jejich slova pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Jinak bych se zbláznila. ,,Kluci, omlouvám se, ale budete si muset najít nějakou jinou dívku na obtěžování." Ozvalo se za mnou, když jsem se chystala do sebe kopnout dalšího panáka. V tom jsem se ale ocitla ve vzduchu. V Lucasově náruči. V mžiku mě položil a sebral mi panáka z ruky. ,,Není za co." Zasmál se a kopl ho do sebe. ,,Děkuju, ale ten byl můj." Svraštila jsem na něj obočí. ,,Jo, já vím. Ale tys už jich měla dost." Jo, to měl pravdu. ,,Kde máš Dominica?" Optal se Lucas rozhlížejíc se kolem sebe. ,,Nevím, někam si ho odtáhli jeho kamarádi." Vysvětlila jsem mu lhostejně. ,,No jasně.." Vydechl Lucas. Asi to byla rutina. Najednou jsem kolem svých ramen ucítila něčí paže. Podle vůně jsem hned poznala, kdo to je. ,,Ahn Dominicu Chane, ty idiote, ty imbecilní kreténe, přeskočilo ti? Jak ji tady můžeš takhle nechat?" Vyjel po něm Lucas. ,,Akorát jsem ji zachraňoval před nějakýma dementama. Jsi fakt debil." Zdůraznil mu ještě jednou Lucas. ,,Doprdele.. promiň, už tě tady samotnou nenechám, slibuju. Tohle bylo naposled." Omlouval se Dominic a otočil si mě k sobě čelem, aby mě mohl obejmout. Tentokrát už jsem se bez reptání nechala. ,,Taky je to naposled, co jsem ji s tebou pustil, kriple." Cvrnknul Lucas Dominica do čela. ,,Jestli od tebe odejde ještě jednou, nakopu mu prdel." Hlesl ke mně. ,,Lucasi, brácho, ale no tak. Zachránil jsem ji před Jackem." Snažil se to zachránit Dom. ,,Protože jsi ji nechal samotnou, co? Tak tomu jdu nakopat prdel hned." Řekl Lucas a odešel. ,,Asi jsi to trochu podělal." Uchechtla jsem se. ,,Bude v pohodě." Zasmál se se mnou Dominic.

,,Dělej, přestaň mi odporovat!" Smál se Dom, jak jsem odmítala obléct se do jeho kabátu. ,,Hayley, nedělej, je tam zima!" Okřikl mě se smíchem zase. ,,To přežiju, jdu jen do auta!" Odpověděla jsem. ,,No a co!" Namítal. ,,Je to kousek.." Protočila jsem oči. ,,No dobře.. tak když si ho nechceš obléct kvůli mně, tak si vzpomeň na to, ze jestli si ho neoblečeš, tak nás Lucas zabije oba." Ušklíbl se. V tu chvíli jsem si začínala zapínat knoflíky i u krku. ,,No vidíš, že to jde." Usmál se vítězně Dominic a vedl mě k už dávno odemčenému autu. ,,Nechci, aby ti byla taky zima." Hlesla jsem. ,,Kočičko, já mám na rozdíl od tebe nějakou tu vrstvu na sobě." Jo, musím uznat, že měl pravdu. Sedla jsem si na místo spolujezdce a zapla si pás. ,,Můžeme?" Optal se Dom. Jen jsem souhlasně kývla. ,,Myslíš, že už je Jack doma?" Zeptala jsem se. ,,Nemám nejmenší tušení, kočičko, nevšiml jsem si. Proč?" Otočil se na mě v rychlosti. ,,Jen tak. Nechci ho potkat, když tam budu sama." Já se ho nebojím, já se s ním jen prostě nechci bavit. Nestojím o to, byla by to jen ztráta času. ,,Mám jít dovnitř s tebou?" Ptal se Dom nezávazně. ,,Pokud bude doma a byl bys tak hodnej." ,,Co bych pro tebe neudělal." Dostalo se mi odpovědi obratem. Dominic, Dominic vypadá vážně fajn.

,,Co si mě tak prohlížíš? Chceš mě nebo chceš řídit?" Probral mě z myšlenek Domův provokativní hlas. Myslím, že jsem červená i na prstech u nohou. Doprdele. ,,Já-" Začala jsem zmateně. ,,V klidu, já vím, že obojí." Řekl, jakoby nic. Aha. Jasně, uhm. ,,Nemusíš nic říkat, to se zařídí jindy." Pokračoval. Co prosím? Jen jsem na něj koukala se zvednutým obočím. ,,Dělám si legraci." Usmál se. Ten krásnej úsměv se mu ale musí nechat. V tom auto najednou zastavilo. ,,Jsme tady." Ohlásil mi. Koukla jsem z okna na ten obrovský dům, spíše připomínající zámek, a potom zase na Dominica. ,,Děkuju moc." Zašeptala jsem k němu. ,,Mám jít teda s tebou?" Znovu jsem prohlédla dům. ,,Myslím, že nemusíš. Vypadá to tam prázdně." Oznámila jsem. ,,Dobře. Užila sis večer?" Ptal se s pohledem zarytým do mě. ,,Ani nevíš." Odpověděla jsem ztrácejíc se v jeho hlubokých očích. ,,To jsem rád." ,,Kabát!" Vyhrkla jsem a odepla si pás, abych mu jej mohla vrátit. ,,To nemusíš.." ,,Musím!" Za tím jsem si stála. Po tom, co jsem ho nějakým záhadným způsobem vysvlékla jsem se nahla, abych mu jej podala. Akorát nevím, co jsem si myslela. Uvědomila jsem si to totiž, až když jsme si z deseti centimetrů hleděli do očí. Bylo to, jako kdyby nic jiného nebylo. Tak uvolňující a zároveň napjaté. Upřímně ani nevím, jestli jsem dýchala, nebo ne. Nějak nebyl čas se na to soustředit. A pak se najednou naše rty spojily. Z ničeho nic jsme si věnovali lehké polibky. ,,Já-" Hlesl Dom. ,,My." Hlesla jsem, když jsem mu věnovala ještě jeden letmý polibek. Pousmál se. ,,Děkuji." Šeptl a vtiskl mi polibek na čelo. ,,Není za co. Měj se." Loučila jsem se otevírajíc dveře od auta. ,,Ahoj." Mávl na mě Dom. Na to už jsem běžela dovnitř.