~1~

1.3K 34 0
                                    

,,Do prdele!" zakřičela jsem a hodila s krabicí o zeď, sesunula se dolů po skříni a schovala jsem si tvář do dlaní. Byla jsem plná vzteku a smutku. Zvedla jsem se, došla pro krabici a začala do ní skládat další věci. Další stěhování... od rozvodu rodičů jsme se s matkou stěhovaly už nejmíň šestkrát... ona si prostě nemůže najít jednoho debilního partnera a zůstat s ním. Už mě od toho nemůže nikdo zachránit, když je otec po smrti... zemřel když mi bylo dvanáct. Dva roky po rozvodu... který byl, protože matce prostě nestačil jen on. Nevím, co je na tomto stěhování nejhorší... jestli to, že se matka dala dohromady s mužem, se kterým podváděla tátu, nebo to, že se znova stěhuju přes několik států, jdu do jiné školy a zase budu bez přátel. ,,Hayley!" Zakřičela na mě matka z koupelny. ,,Hayley!" Do háje nemůže za mnou prostě přijít?... ,,Hayley Rebeko Chambersová okamžitě se ozvi!" ,,Co potřebuješ?.." prokroutila jsem nad svým milým sarkastickým hlasem oči. Najednou stála matka ve dveřích. Měla narovnané vlasy, svůj perfektní make-up, kvůli kterému v té koupelně opět strávila asi tři hodiny a červené upnuté šaty po kolena, výstřih nesměl chybět... jak jinak že? Matka nikdy neselže. ,,Hayley máš už sbaleno? Stěhováci jsou tu do hodiny." ,,Ano, mám..." usmála se. ,,Skvěle. Tak se nějak slušně obleč. Musíš udělat dobrý dojem." Otočila se na patě a zmizela. ,,Jistě že.." prokroutila jsem očima a otevřela jednu z krabic. Vytáhla jsem své černé džínové kraťasy a černou košili po tátovi. Oblékla jsem se, vzala si mobil, sluchátka a šla za matkou do obýváku. Ta mě přejela lehce znechuceným pohledem. ,,Broučku, copak nemáš něco lepšího?.." ,,Ne" odsekla jsem. ,,Ale notak.. najdi něco lepšího." ,,Mám vše zabaleno..." jen vypustila vzduch z plic a nechala mě být. ,,Tak co? A jak se těšíš za Oliverem s jeho dětmi?" Usmála se a zajiskřilo jí v očích. Ovšem já najednou zapomněla dýchat a asi dostala i infarkt, tak tak jsem nespadla z gauče. ,,Ehm, ehm... jakože... chceš mi říct, že má děti?..." zeptala jsem se klidně a nevěřícně. Držela jsem se opěradla abych vážně nespadla.. protože toto bylo opravdu silné kafe. Takovou zprávu na mě po ránu vychrlí v den kdy se stěhujeme a ještě k tomu jen tak? ,,Ano. Myslím, že pět." úplně v klidu mi oznámila. Dobře teď to se mnou vážně skoro seklo. Pět dětí? No ty vole to ne... ,,Chceš mi jako říct, že on má pět dětí, který mi pověsíte na krk a ty mi to řekneš jen tak v den stěhování?" Z mého obličeje bylo určitě poznat, že ten úsměv značí spíše to, že jsem naštvaná, vyděšená a že mě z toho za chvíli asi jebne. ,,Nejsou tak malý. Nejstarší má snoubenku.'' No dobře, to mi trochu pomohlo, ale i tak. Pět lidí... bude to náročný. Loučím se s tebou můj milovaný klide a samoto, budete mi chybět. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a stoupla s nadějí, že mě to třeba probere a zjistím, že je to jen sen. Matka stála opřená o linku a netrpělivě čekala na stěhováky. Sedla jsem si zpět na gauč. ,,Nemají tak trochu spoždění?" ,,No to mají.. a ne jen tak trochu, ale už hodinu. Jsou vážně n-" matku přezvučil zvonek, což asi znamená, že už jsou zde, čímž mě zachránili od matčina nadávání na jejich účet. Když matka otevřela, stál v nich vyšší muž, kterého už jsem bohužel znala, Oliver mi vážně nechyběl. A když si mám představit, že mám žít s ním a jeho potomky... pro boha. ,,Ahoj Hayley! Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že spolu budeme vycházet a bude se ti u nás líbit." Na pozdrav mi podal ruku, já však na moment zaváhala. Matka mi však svým pohledem naznačila ať mu jí podám. S neviditelným znechucením jsem mu ji teda podala. ,,Uhm... ahoj." Usmálá jsem se nervózně. ,,No tak pojďte holky. Jedem na letiště." Rychle se otočila a šel odemčít auto. Než jsem se, ale rozešla, matka mě stihla zastavit ,,Budeš se chovat slušně! Prosím, bude nám tam dobře. Nezkaž to." Jen jsem kývla a šla k autu. Je mi jasné, kam tím mířila. Dávala mi jasně na jevo, že ta moje rebélie musí skončit. Hah, to pochybuji drahá matko.

Když jsem se zastavila před naším bývalím domem, musela jsem uznale kývnout. To BMW X7 se mi zatraceně líbilo. Sedla jsem si do zadu a čekala než vyjedeme. Od letistě jsme bydleli tak dvacet minut, takže v klidu. 

Čekala jsem ledacos, ale že poletíme jeho soukromým letadlem mě vážně nenapadlo. Vypadalo to tam pěkně, nemohla jsem si stěžovat, ale zamrzelo mě, že let nebyl delší, vážně jsem si ho užívala.

Když jsem vystoupila z auta, musela jsem znovu uznale kývnout, protože to byla villa, opravdu krásná villa. Něco mi říká, že tady o peníze rozhodně krize není. Asi jeden z důvodů, proč si matka Olivera tak oblíbila. Najednou se vedle mě zjevil ,, Tak co, Hayley? Líbí?" ,,Ano... moc." ,,No tak pojďte." Oznámil mně a matce. Gentlemansky nám otevřel a pustil první. Já se však zasekla.. ,,Neboj, nikdo tady není. Začnou se sbíhat až po škole na společný oběd." Kývla jsem a vešla. No do prdele... jo tak tady je to úžasný. Krásná hala laděná do šedé s dvojschodištěm do druhého patra uprostřed. Ukázal nám obývák, který byl laděný do červené a šedé, kuchyň která byla do šedé a bílé a jídelnu, která byla taky šedo-bílá. Poté mi ukázal můj pokoj, ve kterém už byly všechny krabice. Byl hezký, jedna celá stěna byla prosklená, viděla jsem tak do celé zahrady. Přešla jsem k oknu a pozorovala ji. Velký bazén, skvěle. Začala jsem si vybalovat, ten pokoj byl skvělý a ta šatna taky, škoda, že nemám i svoji koupelnu. Začínám se bát o svoje soukromí...

Řekla bych, že jsem vážně spokojená s tím, co jsem zde vykouzlila. Ten pokoj vypadal vážně úžasně. Najednou se rozletěly dveře, ve kterých stála zrzavá holčička asi okolo sedmi let ,,Ahoj! Ty budeš ta moje nová sestřička, že jo?" Zasmála se a objala mě. ,,No... už to tak vypadá." Usmála jsem se na ni. ,,Jsem Caroline a ty?" ,,Já jsem Hayley." Uslyšela jsem prásknutí dveří. ,,To už jdou všichni domů?" ,,Jojo." Usmála se. Je to takový smíšek. Líbí se mi. ,,Máš ještě nějakou sestřicku Caroline?" ,,Ne ne. Jen tebe. A pak 3 brášky." ,,Oh.. dobře." Rodina O'Connelových... jedna holka a tři kluci. Pekelně zajimavé to bude. Car se otočila a odběhla pryč. Asi do pokojíku. ,,Oběd! Všichni do jídelny!'' Ozvalo se domem. A sakra...

The O'ConnelsWhere stories live. Discover now