Dárce

Všeho dobrého jednou konce

První dny na naší jachtě jsem si připadal, jako nějaký pracháč. Možná jsem jím byl, ale pobyt na moři, jsem si užíval jako malé dítě.
Harry to bral více s nadhledem, ale stejně mým ztřeštěným nápadům nikdy neodolal a byli jsme za blázny oba.
Někdy jsme si vzali potapěčskou výzbroj a kochali se útesy, jindy se jen líně váleli na lehátkách a jen vyjímečně něco doopravdy dělali. Až na sex samozřejmě.

Když jsem se probudil, obloha nebyla pokryta průzračnou modří, sluníčko za mraky vidět nebylo. V teplácích jsem vylezl na palubu kde mě ovál studený vítr.
Ten den prostě nezačal nijak dobře.
Harry seděl ve vnitřním obýváku jako tělo bez duše a já si s ním nevěděl rady.

,,Copak se děje Hazz?" Zeptal jsem se ho, když jsem si k němu přisednul. Harry však dál seděl a naprosto mě nevnímal.
,,Harry?" Zkusil jsem to znovu s tím nejjemnějším tónem, kterého jsem schopen.
Pootočil ke mně hlavu, čímž mi ukázal nechtěné slzy, jež mu přetékaly před líce.

,,C-co?"

Ani jsem se nezmohl na souvislou větu. Na něco jsem si totiž vzpomněl.

Krátce po tom, co se Harry, tehdy jako můj pacient, probudil z pooperační narkózy, jsem ho šel navštívit. Jsem zvyklý, že lidi brečí, protože po probuzení prášky proti bolesti přestávají fungovat a někdy to je velice nepříjemné. Ale Harry ne, ležel mlčky na posteli a přímo mi hleděl do očí. Tehdy jsem v nich kromě jiného viděl odvahu a pevné odhodlání bojovat.
Svěřil se mi, že nepláče, kvůli blbostem, jako je například bolest, jelikož slzy mají být nositelky radosti. Tyto jeho slova mi ještě dlouho utkvěli v paměti.

Ted tu vedle mě seděl a brečel. Už v ten moment jsem věděl, že je zle.

,,Hazz?"
,,Lou, já se bojím." Neřekl to takovým tím hlasem když jste posraní až za ušima při horroru, ale hlasem, který vyvolal na mém těle husí kůži.
,,Čeho?"
,,Já nevím, a-ale něco se děje.."
Přitáhl jsem si ho k sobě do náruče, hladil ho po zádech a šeptal mu uklidňující slůvka do vlasů.

Kdybych však věděl, co se v té době odehrává, rozhodně bych nebyl v klidu.

Celé dopoledne jsme nedělali nic. Leželi jsme na posteli v pevném objetí. Ani jeden z nás se neodvážil cokoliv povědět. Když mi zazvonil telefon, nadskočili jsme několik centimetrů nad matraci.

Už jen to, že mi někdo volá, bylo poněkud znepokojující, jelikož jsem tu neměl pracovní telefon, ani ten pracovně-soukromý, ale soukromý.

Mé soukromé číslo znala pouze má rodina a pár přátel z nemocnice. Všichni ale věděli, že jsem na dovolené s nejvyšším zákazem telefonování vůbec.
Přesto se někdo našel.

Jen co jsem zmáčknul na zeleného, smějícího se smajlíka na obrazovce mého jabka, už se na mě hrnulo spousto hlasů.

,,Louisi!" První co mě napadlo nebylo to, proč mi volá Liam, ale jak to že mě neoslovil Tommo?
,,Liame?" Na druhé straně jsem slyšel jeho rychlé oddechování a spoustu rachotu kolem.
,,Lou, něco se stalo." Z jeho hlasu jsem poznal, že to není nic příjemného.
,,C-co?"
Následovala tichá pauza, jako by si chtěl prvně sám urovnat myšlenky a až potom mi tu naléhavou zprávu vypovědět.
,,Tommo, přijeď okamžitě do nemocnice."
,,Ale vž-"
,,OKAMŽITĚ!" Jeho hlas nezněl nijak zle, nebo tak něco. Spíše ho samou nervozitou nedovedl ovládat.
,,Jsem uprostřed moře několik tisíc kilometrů od tebe."
,,Tak to ti tenhle hovor vyjde na sakra draho!"
Fajn, tak teď už na mě regulérně křičel. V jeho hlasu však stále nebylo ani stopy po nějakém vzteku, spíš po nezkrotném zoufalství.
,,Co se děje?"
,,Tommo.." Povzdychl si a já věděl, že by mi to rád řekl, ale v mém zájmu nemůže. Fák už jsem ho nenutil.
Chtě nechtě jsem se právě vzdal své dovolené.
,,Dej mi několik hodin. Spoj mě s tvou sekretářkou, ať najde spoj a něco, kde budu moct nechat Harryho i s lodí."
,,Už jsem to všechno zařídil, už k vám jede člun s dvěma muži na palubě. Jeden se postará o tvou loď a ten druhý vás odveze do jednoho přístavu, tak na vás čeká černé Volvo. To vás odveze k vojenskému letišti, kde na vás čeká nějaká stíhačka či co. Pak si vezmete taxíka do nemocnice, během hodiny tu jste."
Cítil jsem se trochu podrazeně, když mi řekl, že to už prakticky naplánoval, nadruhou stranu znám Liama spoustu let a vím, že když se něco děje, mohu se na něj spolehnout.
,,Jak my?"
,,Harry jede taky!"