Dárce

Díl 1.

Někdy se sám sebe ptám, proč vlastně dělám tuhle práci? Vždyť bych mohl dělat tolik různých povolání. Mohl bych využít své zkušenosti z divadelní akademie, kterou jsem navštěvoval, nebo své pěvcké a malířské dovednosti. Tak proč jsem se rozhodl dělat zrovna tuhle práci?

Někdy mám chuť s mojí prací seknout. Ale jen co z operačního sálu vyjdu na chodbu, sundám sterilní roušku, poté rukavice, omyji si ruce, sundám plášť, a zamířím do čekárny, kde na mě obvykle čekají nedočkaví přátelé, příbuzní a známí mého pacienta, hned si uvědomím, proč to dělám. Dělám to pro ty vteřiny, pro ten moment, kdy mám pocit, že já jsem te jediný na světě, kdo je dokáže zachránit, že já jsem ten člověk, co jim dokáže pomoct, ten, který je nezklame, to já jsem ten, v kom mají naprostou důvěru. Pro ten pocit to dělám, pro pocit ničím nenahraditelným, pro pocit, že i když mě nikdo nepomohl, tak já pomáhám. A to jsou vteřiny tak úžasné, že si to jen málokdo dokáže představit, těch pár vteřin my pomáhá zapomenout.... Ta chodba se zdá být nekonečná. Zdá se mi, že otevřít mi ty zatracené dveře trvá celou věčnost, když už je konečně otevřu a vstoupím dovnitř, všechno se zpomalí. Jako bych já i všichni v místnosti přestali dýchat, je to jako kdyby jste stáli před soudem a čekali až padne rozsudek, až na to, že v tomhle případě jsem já soudce, soudce, který už celý případ ukončil a teď jde svůj závěr zdělit nedočkavým obžalovaným. Pozorně se podívám po těch tvářích na kterých je vidět zoufalost, strach z neúzpěchu, dále smíšené popcity nadějě a oddanosti. To jsou ty vteřiny, kdy je víra nejvíc, co můžete udělat. Věřit. Věřit ve mě. Věřit v to, že jsem vás nezklamal, že jsem ten, co dodržel svoje slovo, ten co vás zachrání a vytáhne zpět do normálního života, že jsem ten, ktrerý se nikdy nevzdává a vždy dělá správné rozhodnutí. To co vám tu teď říkám je naprostá pravada, všichni ti lidé se na mě dívají s naprosto odhodlaným pohledem, pohledem ve kterým je prosba. Teď nastávají ty vteřiny kdy se mi podlamují kolena, kdy mírně pokejvám hlavou na znamení souhlasu, usměju se a rozevřu náruč, do které se mi ti neznámí lidé sesipou s pláčem štěstí a děkovnými pohledy na tváři. Nezklamal jsem. Nezklamal jsem je, a ani sebe. Zase jsem to zvládnul. Zase jsem vše vrátil do pořádku. Zase jsem zachránil život.

To ale není ten jediný důvod, proč to dělám. Tohle povolání jsem se rozhodl dělat, protože můžu pomoct, protože můžu zachránit. Můžu udělat to, co pro mě nikdo neudělal. Mě nikdo nezachránil. Já jsem na to zústal úplně sám.

(před čtyřmi lety)

Už od jara jsem se s mým přítelem Chrisem těšil na naši společnou dovolenou v horách.Tahle dovolená měla být vyjímečná, měla to být dovolená, na kterou jsme měli společně vzpomínat. To se bohužel už nikdy nestane. Byla to naše poslední dovolená před svatbou. A taky poslední vůbec... Každý rok jezdíme do stejného pokoje, do stejného hotelu, do stejného městečka, stejnou cestou. Proto jsme se tenkrát rozhodli, že pojedeme jinudy. Nechtěli jsme jet po státní silnici jako vždy, tak jsme zvolili novou trasu, která vedla přes malebná údolí, krásnou přírodu, malá města... Právě ta malá města mi změnila život. Lépe řečeno TO jedo město, TA jedna ulice a TO jedno nákladní auto.

Každý rok od té nehody tam ve stejný den, ve stejnou dobu jezdím, abych si zavzpomínal. Vždy tam Crisovi zapálím svíčku, někdy dvě, někdy tři, ale vždy si promítám co se tenkrát stalo.. Vzpomínám na Chrisovu tvář plnou překvapení, když mu do cesty vjel opilý řidič v nákladním autě. Pak to jsou jen matné obrazy, ktré mi víří v hlavě. Pamatuji si ten zvuk houkačky, když se k nám blížilo záchranářské auto, ty přes slzy nerozeznatelné obrysy mužů v oranžových vestách, kteří ho nakládali do sanitky. Pak mám vše ještě víc rozmazané než doteď, vše mi připadá zrychlené, jako když přehráváte reklamy na DVD. PAk se vše najednpou zastavilo a já slyšl ten nejhnusnější zvuk na světě, ten zvuk se nadosmrti zabydlel v mé hlevě, to dlouhé PÍP, už nikdy nezapomenu. To píp mi naprosto změnilo život, udělalo ze mě naprostou trosku. Dále si už pamatuju ty odporná slova doktora:,, už jsme mu nemohli pomoct''. Ve zdravotní zprávě jsem si přečetl ten důvod. Důvod proč mu nemohi pomoct. Důvod proč jsem ztratil osobu, kterou jsem miloval, byl jednoduchý, a přesto jsem se s ním nikdy nesmířil. Nejsou doktoři. To je ten důvod. Chris si vážně poškodil srdce, a jediní kardiochirurgové, kteří umí transplantovat srdce, jsou tisíce kilometrů daleko.

To je ten pravý důvod. Chci pomáhat, těm, kteří mou pomoc potřebují, těm, kteří bez mé pomoci umřou. Na Crisově pohřbu jsem mu slíbil, že se budu snažit, abych toho mohl dosáhnout, abych se mohl stál doktorem a zachraňovat životy.

Období po Chrisově smrti pro mě bylo opravdu těžké, ale s Chrisovou pomocí jsem to zvládnul. Ne, že by vstal z mrtvích, ale naše poslední společná fotka mě držela nad vodou. Nikdy jsem se nesnažil na Chrise zapomenout, snažil jsem se dodřžet své slovo. Dva měsíce po jeho odchodu jsem na tom byl ještě hůř, ale po ,,pár'' sezeních s psychiatrem se to konečně zlepšilo a já mohl začít žít nový život. Můj první úkol, dostat se na nejuznávanější medicínu v zemi, jsem jen tak tak zvládnul, ale zvládnul! Dál mi osud připravil ještě pár životních zkoušek, ale to čeká nejspíš každého.

(zpátka v součnastnosti)

,,Kdo mi to do háje volá ve tři hodiny ráno?'' Tohle je ta horší součást mé práce. Jako primář kardiologického týmu v New Jersey nesmím chybět u žádné důležité transplantace, nebo operace.

Než stačím najít v té tmě můj neustále vyzvánějící telefot stihnu dvakrát zakopnout o postel. Právě teď proklínám svou práci. ,,Ano Daphne?'' vyzvu svou recepční, když zvednu ten zatracený telefot. ,,Máme dárce!!'' Vyhrkne na mě bez pozdravu. V tu chvíli mě nezajímá můj palec, který nabírá fialovou barvu, ale to, abych se co nejrychle dostavil do nemocnice. ,,Skvělé! Obvolejte doktory, kteří mají dneska noční. Připravte sál číslo sedm k operaci. Dejte tomu hochovi prášky na zklidnění, aby nám anestezije zabrala co nejdřív! ! Než tam přijedu, tak ať Kate vyjme dárcovo srdce a uložího do MR, já tam budu za dvanáct minut!'' ,,A-ano doktore Tomlinsone!'' Jen co to dořekla, jsem vystřelil do šatny nahodil boxerky,triko na to kabát a bez kalhot( nechtělo se mi je hledat) jsem se rozběhl do garáže, abych mohl vyjet co nejrychleji.. Ten hoch má ale štěstí, pomyslel jsem si, když jsem uháněl k nemocnici...

V autě jsem přemýšlel, jak se jen jmenuje ten kluk, kterému se chystám zachránit život. Nemohl jsem si na to jméno vzpomenout, jen vím, že to začínallo na H. Lámal jsem si s tím hlavu celou cestu. Když jsem se blížil k nemocnici, konečně jsem si vzpoměl! Harry! Tak sse jmenuje kluk, kterému se chystám zachránit život...

Tak první díl je na světě :) doufám, že se líbí! Omluvám se za chyby, nebo překlepy.

Kate.Pros <69