Dárce

Naděje

Ahojte! :D tak y se těšíte na každý další díl tak jako já? Hřeje mě u srdce, že mou story někdo čte! :3

Miluju vás!

Na začátek trochu angličtiny. No, překládat vám to nebudu! :D

Google je kámoš, ne žrádlo! :D

What is a point of the living when you don't have a hope?

Tuto otázku mi jednou položil můj učitel psychologie. Vždy jsem mu tvrdil, že nějaká naděje existuje. Že vždy se najde nějaký záchytný bod, který vás udrží nad vodou. Tvrdil jsem mu, že když člověk přestane doufat, tak umírá.

Teď tu sedím uprostřed pokoje v nemocničním oblečení na traumatologickém oddělení. Slzy mi tečou po tvářích a já to nevnímám. Několik sester za mnou přišlo, aby se mě zeptalo, jak se mi vede, jestli nechci donést jídlo, nebo pití. S žádnou jsem nepromluvil ani slovo. Možná proto, že jim nemám co říct.

Takhle jsem tam seděl několik hodin. Nevnímal jsem kručení v břichu, ani brnění nohou. Vnímal jsem jen vnitřní bolest. Bolest, která mě pomalu ničila zevnitř.

Kolem poledne někdo rázně zaklepal na dveře. Nechtěl jsem, aby sem někdo chodil, ale ani se mi nechtělo mluvit, takže jsem jen mlčel a vyčkával.Ten někdo neměl moc velkou trpělivost. Po necelé minutě vtrhnul dovnitř a bouchul dveřmi, až jsem nadskočil leknutím. Takhle silně dokáže dveřmi bouchnout jen jediný člověk na světě.

Doktor Liam Payne. Je to suprovej člověk. S ním se průměrná párty mění na pařbu roku. A to mohu dosvědčit.

,,Vstávej!'' Rozkřikl se po pokoji. Ani jsem se nestačil zvednout a už mě na nohly postavil sám.

Byl o něco větší než já. A o hodně težší. Ne že by byl tlustej, ale ty hodiny, co tráví v posilovně na něm jdou poznat. Přemýšlel jsem, že se mu vysmeknu a uteču mu. Má mě dost dobře prokouknutýho. Jen co jsem se pohnul, chytl mě za ruce a vrátil na původní místo jen o něco blíž k němu.

,,Tommo...'' Ani to nemusel doříct. Z tónu jeho hlasu jsem poznal, že to je špatné. Hodně špatné.

,,Li, neříkej mi pros-'' než jsem to stačil doříct přitáhl si mě do obětí a jemně hladil po zádech. Druhou rukou mi odhrnul vlasy ze spoceného čela a podíval se mi do očí.

,,Je v kómtu, Loui.''

Nevěděl jsem jak mám reagovat. Byl jsem ohromně rád, že žije. Ale být v kómatu není zrovna výhra.

,,Můžu ho vidět?'' Liam jen pokýval hlavou.

Šli jsme mlčky nemocničními chodbami, které mi připadaly nekonečné. Liam se u jedněch z mnohla dveří v té nekonečné chodbě zastavil. Šel jsem pomaleji než on. U těch dveří mě naposled objal. Otočil se a odešel.

Bál jsem se vejít, ale nesmírně jsem se těšil, až ho zase uvidím.

Bezpečnostní kartu jsem přiložil na senzor a vyťukal vstupní kód. Pomalu jsem otevřel dveře.

Jen co jsem ho spatřil ležet bledého na posteli napojeného na několik přístrojů a bez známek života, nahrnula se mi do očí další várka slz.

,,Ha-arry?'' Pošeptal jsem k němu, doufajíc, že se ke mě otočí, usměje se a zeptá se jak se mám.

Nic. Žádný pohyb. Žádná odpověď. Žádná reakce. Prostě nic.

Opatrně jsem si sednul k němu na postel a chytil ho za ruku. Z lékařského hlediska vím, že lidé v kómatu, ač to nedávají na jevo, mohou slyšet, co jim říkáte.