Dárce

Den Blbec

Uznávám, že tahle část je trošku něco jiného, než ty předešlé, ale alespoň to bude trošku vzrůšo! :D :D

Děkuji těm, kteří mi na předešlých dílech zanechali vote! :3

Jste boží! <3 <69

Když jsem přijížděl na parkoviště, bylo tu o pllovinu víc aut, než mělo být. Víc aut znamená víc lidí. Víc lidí znamená, že je něco špatně. V tu chvíli jsem měl sto chutí otočit se, a dělat, že jsem sem ani nepřijel.

Vysadil jsem holky u vchodu pro návštěvy, a jel si zaparkovat auto na svoje vyznačnené parkoviště. Prošel jsem vchodem pro zaměstnance. Ve vzuchu jsem pocítil tu nervozitu, která tu panovala. Skoro jsem se bál zeptat, co se děje. Na chodbě všichni lítali, jako by byl cleosvětový den zmatku.

Nechtěli se mi šlapat schody, tak jsem se rozhodl jet výtahem..

Když jsem dojel do svého patra, nevěřil jsem svým očím..

Okey, v přízemí nepanoval zmatek, to byl jen maloučký náznak, že se něco děje, protože tohle byl zmatek!

Dvě ženy se tu hádali až od vzteku brečeli, okolo stáli chlapíci, kteří by z fleku mohli dělat vyhazovače v kterémkoliv klubu na světě. Všude na sebe někdo chrlil nadávky, nebo dost odvážně pokřikoval. Pak tomu přidal nějaký muž třešničku na dortě, když vrazil facku jinému chlapovi. Ten mu to vrátil Pěstí.

Na mém patře vypukla třetí světová. Byla to válka všech proti všem a já stál uprostřed všeho dění neschopen se pohnout.

Na tváři jsem pocítil prudkou bolest. Pak mě dvě silné ruce chytli za ramena a někam mě táhli. Jen jsem zavřel oči a čekal, až to skončí.

Když jsem je otevřel, příšerně jsem se lekl a radši je hned zase zavřel. Nademnou byli skloněni doktoři.  Ty doktory jsem neznal, takže nemohli být z tohodle oddělení. Dovolil bych si říct, že to ani doktoři nebyli..

Pak mi někdo vrazil facku,  kterou mě okamžitě uzemnil. Ty tváře jsem nepoznával, takže jsem furt nechápal, co dělají na mém oddělení.

Moje myšlenky přerušila nehorázná bolest  břicha. Mozek mi říkal, že bych měl něco udělat, jenže tělo mi vypovědělo službu. Tak jsem jen pevně tiskl oči k sobě, a modlil se, aby to už skončilo.

Pak jsem tu bolest přestal vnímat. Neřekl bych však, že by mi přestali ubližovat, Spíš jsem omdlel.

Když jsem otevřel oči a prohlédl jsem si místo kde jsem vězněn.,.. Počkat! Proč jsem sakra připoutaný na nemocniční lehátko?? A proč jsem do háje nahý??

Začala mě obklopovat panika. Z očí mi nekontrolovaně tekly slzy. Snažil jsem se nějak dostat z těch zatracených pout!

Najednou se rozrazili dveře. Ne že by je někdo normálně otevřel, ale oni je prostě vykoply, jako by to bylo ta nejjasnější věc pod sluncem. Dovnitř vešlo několik mužů. Vypadali hrozivě. Naskošila mi husý kůže a zašal jsem se neovladateně třást.

,,Ahojky Pusinko.'' Pozdravil mě ten, který vypadal, že tu tomu velí. Z roztrženého obočí mu tekla krev. Stejně jako ze rtu a ráně na levé tváři. Vypadal odporně.

Začalo mě dost znepokojovat, že jsem nahý připoutaný k posteli a okolo mě stojí pět hrozivě vyhklížejících mužů.

Ten největší se ke mě naklonil. ,,Promiň'' Prohodil lebadyle a skousnul mi ušní lalůček. Načež mi začal líbat krk. Právě teď jsem se začal proklínat a věřit na Boha. Bylo mi to opravdu nepříjemné.