Dárce

Sen

 Tento díl jsem psala v hodině chemie, takže to tak vypadá:D :D

I přesto vám přeji krásné počteníčko! Děkuji všem, co mou storku čtou.! :3 :3

 

,,Tak jak to šlo?'' Byla jedna z otázek, kterými mě zahrnul jen co jsem vyšel ze dveří.

,,U mě dobrý, ale ty jsi tu očividně zápasil s nepřemožitelným nepřítelem!''

Radši jsem snad ani nechtěl vědět, od čeho má hnědý flek na triku a kalhotech v místě rozkroku. Harry mě se smíchem stačil zastavit ještě dřív, než jsem začal uvažovat nad tím, co se tu za mé nepřítomnosti odehrávalo. Vysvětlil mi to docela jednoduše; kafe! Když jsem si z něj utahoval, že kafe je velmi zrádný nepřítel, ani jsem nepostřehl, že jsme došli k mému autu.  uvědomil jsem si to až když Harry sáhl do zadní kapsy u džín, vytáhl klíčky, odemkl si, nesedl a nastartoval. Možná by mi dokonce ujel, kdybych se zavčas nevzpamatoval a nenasedl na sedadlo spolujezdce.

Po celém dni na mě padla nečekaná únava. Opřeů jsem si hlvo o okno a kochal se výhledem na noční město osvětlené pouličními lampamy, které všemu dodávaly žlutý nádech. Sem tam jsem se podíval na Harryho. Seděl uvolněně na sedadle, levou rukou ladně svíral volant a pravou měl opřenou o opěradlo. Světélka z palubní desky mu jemně osvětlovala obličej. Stíny od kudrlinek mu na čele dělay prapodivné motivy. Nebyli jsme ani v půlce cesty, když jsem se poddal světu snění a nekonečných možností.

Znáte ten stav, když napůl vnímáte, co se děje kolem vás, ale napůl spíte? Tak přesně takhle jsem to měl já. Slyšel jsem, jak na mě někdo tiše mluví, ale nerozeznal jsem přesná slova. Zaslech jsem tiché dohadování, které náhle ustalo a vystřídalo jej tiché zvuky otevírajících se vart do garáže. Na chvíli jsem se vrátil do svého snu, kde jsem byl u lesa a pořádal piknik. Čekal jsem tam na někoho. Najednou mě obklopil takový šťastný pocit. Neuměl jsem si ho vysvětlit, ale možná to bylo osobou, která se ke mně blížila z poza lesa. Neviděl jsem jí do tváře. I tak jsem však byl okouzlen její krásou. Do zad jí svítilo ranní slunce. Z mého pohledu to vypadalo, jako když by kolem sebe měla svatozář. Najenou se celá situace změnila a já spatřil mladého muže, který se až neuvěřitelně podobal Harrymu. Jen jedním se od mého Harryho lišil. Velká rána na hlavě, ze které mu tekla krev, mu začínala na čele a táhla se přes oko, tvář a zasahovala až do roztržené tváře. Jeho pohled byl tak nelítostný, až mrazivý, ale zároveň nepřítomný. Pak jsem si začal všímat okolí. Velká lípa na nás vrhala stín a dělala jště větší tmu, než která tam doopravdy byla. Chtěl jsem se Harryho dotknout, ale když jsem k němu vztáhl ruku, narazil jsem do něčeho průhlédného. Teď jakoby se celá scéna rozsvítila. Uvědomil jsem sei, že Harry leží na zádech a to něco, do čeho jsem narazil, bylo víko? Tmavou oblohu proťal blesk, který ozářil Harryho rakev. Burácející hrom tomu dodal horrorovou atmosféru. V tu chvíli se moje pocity rozdělili. V mé hlavě si mašlenky létaly jak si chtěly. I přes to jsem však cítil ten pocit ztráty a odloučení. Moje tělo se však chovalo nelítostně a surově. Viděl jsem svou paži, jak sebou trhla směrem dolů. V ten moment se kolem mě začali hrnou postavy v černých kápích. Seřadili se kolem Harryho rakve a každý na ní položil svůj amulet. I přes všechno jsem se začal usmívat. Má ruka zopakovala předešlý pohyb. Jedna postava za mnou přišla. Měla obličej těsně u mého. Pak se vše odehrálo tak strašně rychle i pomalu zárověň. Do ruky mi vložila jakýsi kus látky. Hodil jsem jí na rakev stejně, jak to udělali všichni. Najednou jsem zatáhl za provaz, který mi vysel podél těla a končil u mého pasu. Najednou jsem seděl u hrobu na hřbitově. Byl jsem smutný, nevěděl jsem přesně, čí to byl hrob, ale vím, že mi tna té osobě hodně záleželo. V pozadí jsem uslyšel písničku fix you. Rozplakal jsem se.