Dárce

*Pod stolem

Harry s otevřenou pusou zíral na naši loď. Já seděl na čerstvě posekané trávě, opíral se o lokty a nechal si sluníčkem, které se líně vyhupovalo nad obzor, lechtat na tváři. Vnímal jsem ten hřejivý dotek tak silně, že jsem ani nezaregistroval joho radostné volání. Vzpomínal jsem, jak jsem ho poprvé uviděl, jeho krásná tetování, do kterých jsem se v první vteřině zamiloval. Zamiloval jsem se do bezvládného chlapce, kterému z modré přikrývky koukal hrudník. Tolik jsem si přál, aby otevřel oči a řekl, že je v pořádku a žádnou operaci podstupovat nemusí. To se nestalo. Díky Bohu, že se to nestalo! Jinak by to byl jen obyčejný pacient, kterého bych v životě nepoznal. No... nejen že nepoznal, nikdy bych ho nemiloval.

,,Hej, Lou! O čem to přemýšlíš?'' Najednou ležel na trávě vedle mě, hlavou měl opřenou v mém klíně a nohy ledabyle přehozené přes sebe. Usmíval se na mě, přičemž odhalil jeho bezchybné ďolíčky, které ho dělaly roztomilloučkým. Prsty jsem si namotával kudrlinky a pak ho jimi lechtal.

,,O jednom pacientovi.''

,,O kterém?''

,,Mladý muž, který měl celý žiot před sebou mi jednoho krásného dne zkřížilcestu a naprosto tím nevinným gestem pomuchlal celý můj život. Bez optání se najednou vynořil vedle mně, jako by sem už patřil odjakživa.''

,,To byl asi nějaký klikař!''

Zamumlal hravě s mrknitím se zvednul, a začal na nohy tahat i mě.

Kdybych vám řekl, že jsme další půlhodinu lítali polonazí na zahradě, mezi našimi zvířaty, které se do našeho radostného počínání s radostí přidaly, nejspíš by jste nadzvyhli obočí a pokoušeli si to představit. Radím vám, aby jste to nedělali!

Úplně bez dechu jsem se svalil na lehátko vedle bazénu. Ani jsem neotevíral oči, abych poznal, že Hazz dopadl na jedno vedle mně, které srandovně zavrzalo. To, že zavrzalo i třetí lehátko jsem přešel bez povšimnutí a přičetl to Carol, která měla ve zvyku všechno do psledního detailu po mě opakovat, až mě to někdy dohánělo k šílenství.

Sluníčko, které se mi vpíjelo do tváří na mě najednou dopadat přestalo. Načuřeně nad tím rebelstvím jsem otevřel jedno oko a zjistil velmi zneklidňující věc. A tou bylo to, že jsem se už nenacházel na vydlážděné terase u bazénu, ale pod altánkem u barového pultu.
Blbá lehátka na kolečkách!

Chvilku jsem přesvědčoval sám sebe, že jsem se nezbláznil, až jsem se z toho možná doopravdy zbláznil. Nevěděl jsem, jakému přírodnímu jevu mám dát vinu za to, že jsem se pomaly ale jistě sunul od altánku pryč. Z mého zamyšlení mě vytrhlo až prudké, nečekané cuknutí, když lehátko najednou zastavilo. S velikým překvapením jsem se z něho vymrštil.

Nebýt takový hlupák, tak bych teď nemusel plavat od hlavy až k patě mokrý v bazénu!
Zasraná lehátka na kolečkách!

Omlouvám se vám lehátka na kolečkách a dovolte mi se vám omluvit, že jsem vás nařknul, protože můj přítel je lišácký idiot. Ten můj kluk se smál jako blbý na kraji bazénu, div se z toho nepočural! Nevím, co to do něj vjelo, ale nejspíš ho rozesmálo, že mně- svého milovaného, bezkonkurenčně nejlepšího a totálně božího přítele- oblafl a schodil ho, málem i s lehátkem, do bazénu. Vydrápal jsem se na okraj a běžel si za ním za oplatu. Naneštěstí měl tak pohotové reakce, že když už jsem ho skoro měl, rychle ucukl a spryntem přede mnou utíkal.

A bylo to tu zase. Dva mladí pánové si hrajou jako tříleté děcka na zahradě, tentokrát u bazénu, a serou na okolní svět, který jim může maximálně tak závidět. Nevím, jakými slovi bych to popsal, ale zřejmě nejvíc by se na to hodilo spojení bláznivá láska.