his sunflower princess | stein27 ✔

don't be smart

part fifteen | don't be smart

Když kluci odjížděli, skoro se mi chtělo brečet. Ne, protože by mi tak chyběli (což samozřejmě ano) ale spíš proto, že tady budu muset trávit celé tři dny s tím negramotním idiotem, co si říká Stein.

„Tak co, Anetko, copak by jsi chtěla dělat?" zeptal se ihned, co se zavřeli dveře. V tu chvíli jsem měla chuť běžet za nimi, přemluvit bráchu a jet s nima. Sice by můj byt vypadal, jako po souboji Titánů, ale alespoň bych tam nemusela být s ním.

„S tebou určitě nic, to se neboj," ironicky jsem se zašklebila a vydala se do mého pokoje, měla jsem v plánu tam zůstat celý den, jelikož jsem tušila, že to blonďaté pako bude v obýváku nebo někde jinde.

„To je škoda, nelitovala by jsi," došlo mi, že se určitě nebavíme třeba o hraní her, nebo sledování seriálů. S touhle konverzací jsem nehodlala pokračovat, proto jsem se zavřela v pokoji a nezapomněla hlasitě prásknout dveřmi.

První dvě hodiny byli vcelku v pohodě, ale pak jsem se začínala strašně nudit. Nevěděla jsem, co bych mohla dělat, tak jsem se rozhodla, že po delší době půjdu do klubu. Miluju noční život a taky kalby v klubech, tak proč ne zrovna dnes?

Napsala jsem Val, kterou jsem od koncertu neviděla, protože byla na dovolené na dva týdny. Odepsala, že souhlasí a za půl hodiny se sejdeme v klubu.

Rozhodla jsem se, že si vezmu černé roztrhané rifle, bílé triko, k tomu Conversky a make-up, jenom decentní. Mému outfitu chyběla jenom bunda, kterou jsem asi deset minut hledala ve skříni.

„Co tam hledáš?" ozval se známý chraplák. Podívala jsem se jeho směrem, byl opřený o futra dveří a na jeho ksichtě byl samozřejmě úšklebek.

„Vchod do Narnie, představ si," utrousila jsem sarkasticky a začala jsem znovu pátrat po mé oblíbené bundě.

Slyšela jsem pouze pobavené uchechtnutí. „Někam jdeš?"

„Co se staráš? Sis myslel, že budu celé tři dny zavřená v tomhle bytě s tebou?" pronesla jsem trochu naštvaným tónem, protože mě prostě vytáčela jeho přítomnost a bunda stále nebyla v dosahu.

„Klídek, zlato, co hledáš?" kráčel si to ke mně a já potlačila chuť mi říct, ať mě takto neoslovuje, ale bylo by to stejně marný, protože by stejně dělal pravý opak.

„Džínovou bundu," povzdechla jsem si, bylo stejně marné se s ním jakkoli dohadovat, a vlastně mi mohl i pomoct, jelikož mi zbývalo posledních osm minut.

„Myslíš tuhle?" zeptal se kapku pobaveně a podal mi jí. Ležela úplně navrchu skříně, kam jsem samozřejmě neviděla, páč měřím zatracených 160 centimetrů, což je vlastně málo nato, že mi je přes dvacet.

„Jo, dík,” s povzdechem jsem si ji vzala a hodlala odejít, protože jsem klasicky nestíhala.

„Musíš vyrůst, prcku, nebo si pro příště věci nedávej vysoko, když tam nedosáhneš," ironicky se zasmál a já nad tím prokroutila očima.

„Nebuď chytrej," odpálkovala jsem ho a spěchala z bytu do klubu poněvadž jsem vůbec nestíhala, ale na to už byli všichni moji kámoši zvyklí.

✺

Val jsem samozřejmě řekla všechno. Nejprve byla naštvaná, že jsem jí to neřekla dřív, potom skála jako veverka na drogách, protože se radovala, že u mě v bytu jsou naši oblíbení kluci. A potom měla na tváři zvláštní výraz, když jsem jí vyprávěla, jaký Petr ve skutečnosti je. Byla zklamaná jako já, protože jsem ho jako interpreta předtím měla ráda, a ona taky. Ale potom byla zase nadšená, když jsem jí řekla, že ostatní kluci jsou zlatíčka a trvala na tom, že je budu muset někdy seznámit, s čím jsem i souhlasila.

Neustále mi opakovala větu co se škádlívá, to se rádo mívá, jako nějaká učitelka ve školce. Myslela tím mě a Petra, protože z mého vyprávění to mohlo vypadat, že to jsou pouze dětinské hádky, ale v realitě to byla nenávist. Alespoň z mé strany.

Po dlouhé době jsem se pořádně ožrala, jelikož jsem už pěkně dlouho nepila, zasloužil si to právě tento večer. Val se opila se mnou, byli jsme už prostě takové.

Když jsem se okolo třetí ráno vracela domů, tak jsem se minimálně třikrát málem vymlela na schodech a pak se nemohla trefit do klíčové dírky. Zkoušela jsem to tak dlouho, dokud někdo neotevřel.

„Kdo kurva–" zastavil se, když mě viděl úplně na šrot. „Aneto?"

„Péťo, ahoj, co tady děláš?" řekla jsem přesládlým tónem a poté se začala zvláštně smát. Jenom si povzdechl, došlo mu, že jsem úplně na šrot. Vzal mě do náruče a nesl bytem zřejmě do mého pokoje. „Hele, kam mě to jako neseš? Né, že mě zneužiješ a pak se se mnou vyspíš, to bych ti teda neodpustila," mluvila jsem opilým a pobaveným tónem, on jenom zavrtěl hlavou, nad mojí hloupostí, ale cukali mu koutky.

Když mě položil na postel, tak jsem zrovna ucítila chuť zvracet, rychlostí kulového blesku jsem doběhla na záchod a vyklopila množství svého žaludku. A pravděpodobně jsem tam už zůstala.

✺

zdraviim
dneska delší kapitola, doufám, že se líbila :) další věc inspirovaná mnou, nechodím včas, a to nikdy, ale moji kamarádi už jsou na to zvyklí 😂 buď přijdu moc pozdě, nebo moc brzo nic mezitím neexistuje 😂 každopádně můžu prozradit, že jestli čekáte na pusu, nebo něco takového, tak si ještě pěkně dlouho počkáte, chce to čas ;)
hezky den :D