his sunflower princess | stein27 ✔

goodbye sis

part fourty five | goodbye sis

V tu chvíli, když jsem to slyšela, jsem jenom doufala, že to je jenom nějaký hloupý, ale že fakt hloupý vtip, a nebo zlý sen. Jenomže to bohužel nebylo ani jedno.

Petrovi jsem to v rychlosti oznámila a pak už jsem se rychlostí blesku oblékala a čekala, až Petr nastartuje auto. Požádala jsem ho, jestli by nemohl řídit on, protože bych to zrovna já, zrovna za téhle situace zřejmě nezvládla.

Jeli jsme docela rychle,až jsem se opravdu divila, že nás nikdo nezastavil, ale já jsem opravdu musela v té nemocnici být, co nejrychleji, potřebovala jsem ho totiž vidět.

Jenomže se mi zrovna tenhle den smůla lepila na paty, protože jsme zřejmě překročili moc velkou rychlost a zastavilo nás policejní auto.

„Do hajzlu, kurva!” Zakleli jsme s Petrem náraz. Praštil do volantu, když zastavil a já sebe do stehna. To teda fakt chybělo.

„Dobrý den, mohu se zeptat, proč jste jel tak rychle? Touto rychlostí si jezděte na dálnici, tady jste ve městě a slečna mohla být ohrožena,” začal mluvit nějaký arogantní policista, kterého jsem měla už teď plné zuby.

„No-” Petr chtěl začít mluvit, ale já mu do toho skočila, protože by to jinak bylo ještě na dlouho.

„Poslyšte, pane strážníku, můj přítel jel rychle jenom kvůli tomu, že potřebuju být rychle v nemocnici. Ptáte se proč neřídím já? Protože v té nemocnici leží můj jediný bratr a zároveň jediný člen mé rodiny, protože už nikoho jiného nemám, takže bych v tom stresu nemohla řídit. Chápete to? Co byste v mé situaci udělal vy?”

Bylo mi jasné, že jsem mu tím vyrazila dech. Petr byl na takové věci už dávno zvyklý, jenom se chytal za hlavu a dělal, jako kdyby neexistoval. Policajt se na mě díval dost udiveně a bylo na něm vidět, že si odpověď pečlivě promýšlí.

„Jeďte prosímvás,” řekl jenom, mávl rukou a potom už jsme jeli dál. Nečekala jsem, že to půjde takhle rychle.

„To byla slušná práce, Anet,” pochválil mě Péťa.

„Díky, ale šup, už je to kousek,” popohnala jsem ho, protože jel pomaleji a já byla čím dál více nervózní.

Když jsme nemohli najít místo na parkování u nemocnice, myslela jsem si, že snad zešílím. Klepala jsem pořád nohou a ruce se mi klepali, jako kdybych jela na fetu.

„Anet, klidně si vystup a jdi, já za tebou potom přijdu,” navrhl Péťa, protože tam bylo opravdu narváno a vypadalo to minimálně ještě na patnáct minut hledání místa, tolik času jsem opravdu neměla.

Rychlostí světla jsem vyběhla z auta rovnou do nemocnice. Málem jsem si rozbila hubu, protože podpatky jsou úplně na hovno na běhání a gravitace je svině a spadl mi mobil. Naštěstí byl v pohodě, ale i kdyby ne, tak bych to v tu chvíli neřešila.

Když jsem se konečně dostala do nemocnice, čekala jsem ještě asi pět minut u recepce, než se slečna sestřička uráčí mi pomoct. Ta negativní energie z ní přímo sršela.

„Sebastian Kloboučník, pokoj?” Vychrlila jsem to na ní. Byla mladá, bylo jí třeba okolo 25 let, ale její arogantní obličej byl strašný.

„Smí za ním pouze rodinní příslusníci,” odpověděla mi bez jediného pohledu, čuměla do počítače.

„Jsem jeho sestra, chcete ještě můj rodný list nebo co?!” Vyjela jsem na ní, protože mě to nebavilo a začala jsem ztrácet trpělivost.

„Pokoj číslo devět,” protočila očima a věnovala se něčemu na počítači. Pro moje psychické zdraví jsem to raději nechala být a rychle se vydala do pokoje číslo devět.

Vtrhla jsem tam strašně rychle, stál tam doktor a brácha ležel v posteli. Málem jsem ho ani nepoznala. Měl omlácený celý obličej a sádru na noze a ruce. Vypadal strašně slabě a takový pohled na něj jsem fakt nezvládala.

„Jste Aneta Kloboučníková?” Zeptal se doktor, tenhle byl trochu starší, ale byl rozhodně příjemnější, než ta sestřička.

„Ano,” dostala jsem ze sebe, i když jsem nemohla popadnout dech.

„Pojďte se mnou,” zatáhl mě za dveře, nechápavě jsem se na něj dívala , pohled jsem věnovala i bráchovi, který tam ležel, ale nic neříkal, nebyla na něm poznat ani jedna emoce.

„Co se děje?”

„Váš bratr zažil vážnou autonehodu na dálnici, je mi to moc líto,” položil mi ruku na rameno, já se na něj pořád nechápavě dívala.

„Co vám je líto? Co se děje?”

„Ztratil moc krve, nejsem si jistý, jak dlouho tu ještě bude, proto jsem volal, abyste se sem co nejrychleji dostavila. Moc se omlouvám, ale tohle je vše, co pro vás můžeme udělat. Jděte za ním,” se sklopenou hlavou odešel.

Pomalu jsem otevřela dveře a šla k němu, sedla jsem si na židli, která byla vedle postele.

„Anet-” chtěl mluvit, ale já ho zastavila. Po tvářích mi tekli slzy, aniž bych si to vůbec uvědomila.

„Ne, nemluv,” smutně jsem se pousmála.

„Já musím, je to totiž možná naposled, co s tebou mluvím a potřebuju ti něco říct. Anet, seš ta nejlepší sestřička pod sluncem, moc se ti omlouvám za to, že jsem s tebou nebyl, vím kolik sis toho prožila a moc mě to mrzí. Rodiče by byli hrdí, za to, co jsi dokázala a že jsi to nikdy nevzdala i přesto, kolik bolesti jsi prožila. Moc tě miluju ségra, vzpomínej na mě v dobrém,” viděla jsem, jak mu tekli slzy po tvářích, ale zároveň se na mě usmíval.

„Sebe, ty seš přece taky ten nejlepší brácha, neomlouvej se za to. Co se ti stalo?”

„Jelo naproti mně auto, neviděl jsem ho, jel jsem moc rychle,” pohladila jsem ho po ruce, kde nebyla sádra.

„Nepouštěj mě, prosím,” řekla jsem ihned, když jsem mu nemohla nahmatat puls a viděla jsem, jak se čára na ultrazvuku pomalu zmenšuje.

„Sbohem, sestřičko,” usmál se na mě.

„Dej za mě pozdrav pegasům,” dostala jsem ze sebe a dala mu pusu na čelo. V tu chvíli ten přístroj začal pípat, protože se objevila rovná čára.

Tekli mi slzy, všude byl povyk, přístroj pípal, během sekundy tam byli sestřičky a snažili se ho oživovat. Já tam pouze seděla na židli a začala se vyrovnávat s tím, že tohle je poslední den, kdy vidím svého bratra, se kterým jsem se sblížila až nedávno.

Poslední, co mi zaznělo v hlavě byla věta od doktora:

„Čas úmrtí: 15:56.”

✺

zdraviim!
trošku deep, i know, ale potřebuju tady nějaké drama, aby to nebylo také nudné ;) chtěla jsem se tady ještě vyjádřit k jedné věci, mám moc ráda svoji komunitu a jsem ráda, když se vám příběh líbí, ale komentáře typu 'další' se mi už nelíbí tím stylem, že to zní jako rozkaz, vím, že to tak nemyslíte, ale tím psaní další kapitoly rozhodně neurychlíte, mnohem radši slyším zpětnou vazbu, jak se vám příběh líbí, nebo nelíbí, co mám změnit atd. tím stylem se mi potom chce víc psát a další kapitola vyjde i třeba dřív, protože něco napsat není tak jednoduché, pokud to má mít hlavu a patu, aby tam nebyli gramatické chyby a hlavně nálada ;) doufám, že jste to pochopili a nevyznělo to nějak hnusně, protože ani nemělo, jenom k vám chci být na 100% upřímná ✌🏻

peace&love, hezký večer a u další kapitoly adios amigos<33