Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Uběhl týden od té doby, co Péťa dal na YouTube ten cover. Čekala jsem, že to budou lidé přehlížet, nebo mě hatovat, že nahrazuju Calina, ale k mému překvapení to byli hlavně pozitivní ohlasy. Samozřejmě se našlo několik komentářů typu: Nikdy nebudeš jako Calin, na co si to hraješ? Calina nikdy nenahradíš! A podobné věci, ale u každého se najde nějaký negativní i pozitivní komentář.
Zrovna dnes jsme se vydali na výlet. Zbývali poslední dva týdny prázdnin, tak jsme si to museli pořádně užít. Nevěděla jsem, jak to tady budou mít, když budu mít školu, jelikož oni už do školy nechodí, ale mně by samozřejmě nevadilo, kdyby tam bydleli i tak, jenomže brácha mi říkal, že to je dočasné, dokud nenajdou jiný být v Brně. Nedokázala jsem si to přiznat, ale budou mi strašně chybět, všichni mi totiž přirostli k srdci, dokonce i Petr. Ale momentálně to řešit nebudu, ještě neodjíždějí.
Jeli jsme na výlet do Olomouce, do ZOO a pak do Šantovky na jídlo a nakupovat. V ZOO to s klukama byla opravdu sranda, neustále měli nějaké vtipné poznámky a snažili se napodobit zvuky zvířat, lidi na nás občas koukali jako na blázny, ale nám to bylo úplně jedno, hlavně, že jsme se bavili. Sem tam přišel nějaký jejich fanoušek, ale to na tomhle místě zase tak časté nebylo.
„Hej, Aneto, tohle zvíře se ti docela podobá,” zavolal na mě Petr a ukázal na pavilon, kde byli opice. To jsem mohla čekat. Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk a věnovala se konverzaci zase s Willym, který ale propadal záchvatu smíchu díky vtipu od Petra, který vůbec nebyl vtipný. Nakonec jsem se musela začít smát taky.
„Anet, pamatuješ si, jak chtěl táta vždycky domů Surikatu?” zasmál se nad tou vzpomínkou brácha, když jsme stáli u pavilonu jmenovaných zvířat.
„Jo, pamatuju,” odpověděla jsem s úsměvem, ale napůl posmutněle, samozřejmě, že ty vzpomínky občas bolí.
„Hej, Andulo, jednoho si vypůjčím a hodím ti ho do postele až budeš spát!” pokřikoval na mě Calin, ukazoval na terarium s hady a měl u toho, klasicky, záchvat smíchu.
„To zkusíš jednou, potom ti hodím do postele Petra!” nad mou poznámkou se museli všichni zasmát, krom Péti, který mě spražil pohledem a já, opět, vyplázla jazyk.
Když jsme s procházkou ZOO skončili, nasedli jsme do auta a jeli do Šantovky. Měli jsme totiž pořádný hlad, jelikož jsme naposledy měli snídani a od té doby jsme nejedli. Sice cesta z Brna do Olomouce trvá přibližně hodinu, ale v té ZOO jsme strávili dobré tři hodin. A jelikož to ze ZOO do nákupáku trvalo pouze čtvrt hodiny, tak jsme byli rádi.
Stavili jsme se v KFC na oběd, kluci samozřejmě museli dělat všemožné kraviny, jinak by to totiž nešlo.
Poté jsme se vydali nakupovat, ale každý po svém. Měli jsme rozchod na dvě hodiny a mně to stačilo akorát, jelikož jsem si z oblečení moc nevybrala. Měla jsem sotva jednu tašku, zato kluci, ty měli každý dvě. Někdy jsou opravdu horší než holky...
Po krásně stráveném dni jsme nasedli do auta a jeli směr Brno. Dovolila jsem si mezitím dát fotky na instagram, s klukama jsem tam ještě nic nedala, ale tentokrát jsem to zkusila. Označila jsem tam každého po jednom a čekala tu lavinu hatů, že si vymýšlím a podobné věci.
Vypla jsem data, dala si sluchátka a pokusila se usnout. Samozřejmě jsem usla na něčím rameni, seděl vedle mě Petr, takže bylo asi jasné, kdo to byl. Brácha byl řidič, na místě spolujezdce seděl Mára a vzadu seděl Calin, Petr, Willy a já. Proto sluchátka, poněvadž dělali 24/7 bordel, takže by se jinak nedalo spát.
