his sunflower princess | stein27 ✔

thank you

part thirty five | thank you

Byl to už týden, co si Péťa zlomil nohu a byl u mě. Chodila jsem do školy, ale většinou jsem přednášky měla až odpoledne, takže jsem ráno a večer mohla být doma a pomáhat mu. Vždycky jsem ho přísně varovala, aby za těch pár hodin, co nejsem doma, nikam nechodil a pokusil se jenom ležet. A když viděl můj výhružný výraz, tak i poslechl, protože když jsem se vždy vrátila domů, tak byl na stejném místě. Snažila jsem se dělat co proto, aby na svátky byl doma. Byl teprve Listopad, takže by to mohlo klapnout.

Co se týče Kryštofa, psal mi. Každý den mi psal, ale já mu bohužel furt nemohla odpovídat, páč jsem měla školu, když ne školu, tak povinnosti do školy, když ne to, tak domácí práce a pak ještě Petra. Bylo toho prostě moc, ale on, jelikož byl strašně hodný člověk, to chápal a říkal, že se nic neděje, že kvůli mně by na odpověď čekal klidně rok.

Šla jsem zrovna domů ze školy, dneska jsme měli do osmi, takže jsem byla dost utahaná a jediný, na co jsem myslela, bylo lehnout si do postele a spát. Jenomže tohle stejně udělat nemůžu, musím udělat večeři, pak se umýt, pomoc Petrovi s tou nohou a mezitím mě spánek přejde.

Dnes jsem koupila pizzu cestou domů, abych nemusela nic vařit. Měla jsem takovou divnou náladu, škola mě dnes vůbec nebavila, nic jsem nestíhala a strašně mi chyběl Kryštof. Nikdy jsem si neuvědomila, že je dospělácký život tak těžký, ale poslední dobou toho na mě bylo prostě moc, čekala jsem až ten mrak tlaku vybouchne a já se před někým hystericky rozbrečím. Do toho jsem musela přemýšlet už o Vánocích dárkách, kde je budu slavit a podobné věci.

„Vypadáš strhaně, co se děje?" zeptal se mě Petr, když jsem přišla domů.

„Jenom na hovno den, dáš si pizzu?" otevřela jsem krabici s již zmiňovanou pochutinou a nasadila falešný úsměv, který ale Petr poznal.

„Neodbíhej od tématu, víš, že mi můžeš říct všechno," když to řekl, úsměv mi zmizel, jako hromádka neštěstí jsem se posadila na židli a koukala do prázdna.

„I když to nepřiznám, brečim když chodím spát," použila jsem pouze text z jeho písně, nic jiného jsem neřekla. Pracně se zvedl, po jedné noze přišel ke mně a posadil se naproti.

„Anet, co se ti stalo?" zeptal se mě ještě jednou a zadíval se mi do očí, když jsem se podívala do těch jeho, tak mi začali slzet oči.

„Je toho na mě moc, škola, povinnosti, chybí mi Kryštof a všechno...." poté se mi zlomil hlas a propukla jsem v hysterický pláč, stalo se přesně to, co jsem nechtěla, ale bohužel se to nedalo zastavit.

Petr obešel stůl a zezadu mě objal pevně a bezpečně, jako kdyby mě chtěl ochránit. V jeho náruči jsem se cítila, jako v Kryštofově, ale teď jsem k Petrovi necítila pouze přátelství...

✺

Poté, co jsem se vybrečela, jsem se šla umýt a doufala, že tím smyju všechny svoje problémy. Petrovi jsem nic neřekla, neptal se, co přesně se děje a mně to tak vyhovovalo.

Pak jsem se šla podívat do pokoje, kde přebýval Petr. Ležel zády ke dveřím a zřejmě spal, pokusila jsem se potichu zavřít dveře.

„Anet, mám otázku," řekl jeho chraplákem, zastavila jsem se a vrátila se do jeho pokoje.

„Ano?"

„Seš opravdu v pořádku? Jestli jsem na obtíž, tak–"

„Ne, Péťo, nejsi. Jsem v rámci možností v pořádku neboj se, musím si zvyknout na to být dospělá," posadila jsem se na postel a on se na mě otočil.

„Dřív jsem nezvládal život. Měl jsem problémy s drogama, deprese, chtěl jsem se zabít. Víš, o tom jsou ty moje písničky, takhle jsem přecházel pokusy o sebevraždu, tím, že jsem psal texty."

Potom jsme se bavili o našich problémech a celkově o životě. Petr byl člověk, který ti naslouchal a snažil se ti pomoct, vždycky když mi řekl, že to bude dobrý a musím to vydržet, tak jsem tomu opravdu věřila.

„No, zítra vstávám, měla bych jít spát," řekla jsem neochotně, protože se mi opravdu nechtělo od něj odcházet, ale věděla jsem, že budu jinak ještě víc utahaná.

„Nechceš tady zůstat?" když tohle řekl, vyrazil mi tím dech. Nečekala jsem to, protože jsme ve stejné posteli vždy byli, jenom když jsme byli opilý.

Na nic jdem nečekala a lehla si vedle něj, v jeho blízkosti jsem se cítila bezpečně a tím pádem jsem hnedka usla. Ještě než ale úplně, zašeptala jsem: „Děkuju."

✺

děkuju vám moc za 1K , nečekala jsem to tak rychle, jste zlatíčka ♡