Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hned jsem jak jsem si vzpomněla na tu párty, došlo mi úplně všechno, co se tam stalo. Val samozřejmě chtěla, abych to všechno ihned vysvětlila a tak jsem jí děj opravdu stručně pověděla.
„Ty seš-” už chtěla něco nadšeně vypísknout, ale já ji rychle zastavila, než to stihla říct dost nahlas, aby jí slyšeli kluci.
„Ticho! Nevíme to jistě přece, třeba jsem něco snědla nebo tak...” řekla jsem přesvedčivým hlasem, ale sama jsem si tím ani tak jistá nebyla.
Po delší debatě jsme se rozhodli, že obě klukům řekneme, že si zajdeme do města nakupovat a udělat si takový holčičí den, když už byl dneska tak na nic.
„Já vlastně, eh, taky něco- něco si potřebuju ve městě zařídit,” vykoktal ze sebe nervózně Petr. Všichni jsme se na něj podívali zvláštním obličejem, protože tohle chování u něj normální nebylo. Vypadal zvláštně, dost.
„Fajn, ale my půjdeme samy. Máro, máš klíče od domu?” Val se se jmenovaným začala na něčem domlouvat. Petr si očividně všiml, že jsem se na něj dívala dost zvláště a proto dělala všechno možné, jenom se na mě nedíval.
Chtěla jsem za ním jít a zeptat se jestli je všechno v pohodě a pořádně se na něj podívat, jestli je v pohodě, ale dřív než jsem stihla udělat něco z toho, tak nás přerušila Val.
„Dobře, tak se vrátíme někdy večer! Mějte se!” a to už mě táhla se převléct. A tak jsem tak udělala. Poté jsem si jenom vzala boty na ven a klíče od bytu, Petr už byl dávno Bůh ví kde a Mára s námi šel jenom kousek, protože se potom vydal druhým směrem k nim domů.
Šly jsme zhurba patnáct minut a chvíle nám ještě zbývala. Val se mnou o něčem diskutovala, ale já jí nevěnovala moc pozornosti, protože jsem pořád viděla ten Petrův obličej a něco mi tam na něm prostě nesedělo.
„- takže tak a- Anet, posloucháš mě vůbec?” zeptala se mě po chvíli, když zjistila, že jí nevěnuju dvakrát moc pozornost.
„Nepřišlo ti na Petrovi něco jiného?” ona vypadala mou otázkou dost vykolejena a ani jsem se jí nedivila.
„Nebylo to tím pavoukem na čele? Není to nový tetování?”
„Ne, to už má dlouho.”
„A ten piercing v nose?”
„Ten už má taky dlouho.”
„Já ti nevím, ty s ním chodíš, ne já, mně přijde pořád stejný,” pokrčila rameny a nechala to být, protože stejně nepochopila moji otázku. Potom jsme se ale zastavili v drogerii, kde jsem si šla koupit těhotenský test a doufala jsem, že mě nikdo známý neuvidí.
