Tohle je pro kluka, co věřil na pegase, chtěl mě vzít do ráje slunečnic a hlavně ve mě nepřestal věřit.
Tohle je pro tebe, Petře.
_
❗Nic z příběhu se nikdy nestalo, je celý vymyšlený ❗
obsahuje vulgarismy
POKUD SE TI PŘÍBĚH NELÍBÍ nečti ho, nepotř...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když druhý den oba naši kluci přijeli, tak jsme se všichni přivítali. Bylo strašně zvláštní, že jsme my dvě byli nejlepší kámošky a oni dva nejlepší kámoši, no, dobře, nejlepší možné nebyli ale rozhodně si byli hodně blízcí.
„Anet? Ty máš nový vlasy?” zeptal se mě ihned Mára, všiml si jako první.
„Ne, mám paruku,” odpověděla jsem sarkasticky, ale když na mě divně čuměl, tak jsem protočila očima a došlo mi, že to zřejmě nepochopil. „Očividně jo.”
„No, musím uznat, že vypadáš dobře, ale škoda, že nejsi blondýna, ty se mi líbí víc,” ušklíbl se Petr a já ho praštila, s úsměvem, do ramena. Asi každý kdo nás neznal by si řekl, co si to dovoluje říkat, ale my dva jsme byli takové sarkastické duo, dělali jsme si ze sebe prdel navzájem a ani jeden z nás se neurazil.
„Ale Mára je očividně více všímavější,” ofrkla jsem si, myslela jsem to taky samozřejmě ironicky, teď si podle mě Val s Markem mysleli, že se hádáme, proto nás jenom mlčky pozorovali.
„Ale, Anetko, nebuď nabručená,” rýpl si do mě Petr, to už jsem ale nevydržela a začala se smát, on mě přehodil přes rameno a ohlédl se po těch dvou.
„Tak jdeme do toho kina, nebo jak?” zeptal se jich Péťa, oba vypadali překvapeně, nastejno zamrkali nevěřícně očima, ale vydali se za námi. U výtahu už mě Petr pustil.
„Jak se vám vůbec daří ve studiu?” zeptala se Val obou kluků, když jsme šly směr kino, aby nevázla konverzace.
„Hele teď to je super, chystáme hodně nových songů,” odpověděl jí Marek.
„Jo tak nějak, kdyby ovšem Calin nebyl takové líné prase, šlo by to rychleji,” zasmál se Petr a my se k němu přidali. Calina jsme tak všichni znali.
„Na co to vůbec jdeme do kina?” zeptal se Marek po chvilkovém tichu. My jsme jim to totiž s Val neřekli, protože kdyby jo, nešli by s náma. Proto jsme se rozhodli, že jim to řekneme až tam budeme a koupíme lístky.
„To je zatím tajný!” řekli jsme obě nastejno, načež jsme se zasmáli, už teď jsme věděli, že z toho nebudou nadšení.
„Řekneš mi to, slunečnicová princezno?” pošeptal mi do ucha Petr, když jsme už pár chvilek šly mlčky.
„Polib si!” vyplázla jsem na něj jazyk, on se ušklíbl.
„Od tebe klidně.”
Než jsem mu stihla něco vtipného odvětit, už jsme byli před kinem. Klukům jsme řekli, aby chvíli počkali venku, aby ještě měli překvápko a na poslední chvíli z toho nevycouvali.
Poté jsme si ještě zašli do páru pro popcorn a šly jsme do sálu. Když jsme si sedli, kluci už to potřebovali vědět, tak jsme jim ukázali vstupenky.
„To si děláte prdel!” vykřikli oba nastejno, obě jsme se zasmáli, přesně takovou reakci jsme čekali.
„Teď už z toho nemůžete vycouvat, užijte si to,” vyplázla jsem na ně jazyk. Oba vypadali, jako kdyby se právě propadali depresi, zatímco my dvě se smáli.
Ptáte se tedy, na co jsme šly? Dnes dávali totiž maraton všech třech dílu padesát odstínů, tak jsme se rozhodli, že na to s nimi půjdeme. Ani jeden z nich to údajně neviděl, tak proč ne? Tady v Brně dávají hodně takové maratony. Moc lidí tu ani nebylo, protože kdo by šel jen tak do kina na tolika hodinový maraton? My a těch pár lidí co tu bylo.
„Zabiju tě, říkám ti, že jakmile to skončí, tak tě zabiju,” říkal mi Petr, pouze jsem se na něj nevinně usmála a dělala největší neviňátko na světě.
Hned, jak se zhasli světla, došlo mi, že už to začíná.
„Užívej si filmy, broučku,” zašeptala jsem mu do ucha a udělala ďábelský úšklebek, vysloužila jsem si tím vražedný pohled.
✺
tak co? šly byste na maraton padesát odstínů? já teda možná jo ( ͡° ͜ʖ ͡°)
jinak tuto kapitolu jsem si vymýšlela ve škole, když jsme měli děják, protože jsem se extrémně nudila a nevěděla jsem, co se svým životem. a taky jsem se měla už před třema hodinama učit na chemii ale ještě jsem se k tomu nedostala :D
