his sunflower princess | stein27 ✔

we children from the zoo station

part forty one | we children from zoo station

Všichni známe příběh Christiane F. a dětí ze stanice ZOO, jak propadla drogám a ty jí také zničili celý život. Jako malý jsme si vždy slibovali, že nikdy nebudeme kouřit, pít alkohol a všechny možné věci, které jsme stejně už všichni porušili. V dospělosti se ale přislíbíte tomu, že nikdy nebudete brát drogy, nebo být na nich závislí. Několik procent to ale poruší, málokdo se tomu kdy vyhne.

Ptáte se, co se stalo, když mi to Petr zvedl? Sama jsem si totiž myslela, že vyletím z kůže. Ten večer by se mohl zapsat do dějin, jako můj nejhorší den, a to jsem jich ve svém zkurveném životě zažila dost. Mobil mi vypadl z ruky a začala jsem se třást, slzy mi tekli neskutečným proudem, aniž bych o tom věděla.

Ten hovor mi totiž ani nezvedl Petr, byl to někdo úplně jiný. Toho kluka jsem ani neznala, a ani nevím do teď kdo to ve skutečnosti je. Řekl mi totiž, že je to Petrův drogový dealer. Ano, slyšíte správně. Bral drogy, za mými zády je bral. Důvěra v tomhle člověka klesla, hned jak mi to jeho dealer oznámil. Ale víte co bylo ještě horší? Zvedl mi to on, protože si Petr do žil píchl nějaký svinstvo a pomalu zkolaboval. Nevěděla jsem, co v tu chvíli dělat, nebyla jsem schopná ničeho jiného, než ležet na podlaze a propadat se hanbě. Darek se zeptal toho kluka, co se stalo a on potom zavolal sanitku.

A dneska jdu do nemocnice za Petrem. Od toho incidentu uběhlo jen pár hodin a já jsem od té doby nebyla na telefonu a neviděla jsem ho. Darek mi řekl ať jdu spát, ležela jsem v posteli, ale usnout jsem nemohla, nešlo to prostě.

Neplánovala jsem na něj řvát. Teda samozřejmě, že ano! Lhal mi o tomhle! Ale až mu bude lépe, protože na něj nechci řvát, když bude v takovém stavu. To by si na mě pak udělali obrázek i doktoři a sestřičky.

Jeli jsme Darkovým autem. V zadu seděla Val s Markem, ale ani jeden z nás čtyř nedokázal nic říct, všichni jsme byli ve svých myšlenkách a slova nám úplně došli.
Když jsme zastavili před nemocnicí, ani jsem neměla chuť tam jít. Chtěla jsem, ale zároveň nechtěla ho vidět. Zároveň mám už od mala fobií z doktorů a nemocnic, z jehel a všech těch všemožných sraček, co souvisí s nemocnicí. A k drogám jsem měla stejný odpor.

„Anet, pojď,” řekla mi Val a nabídla mi ruku, když jsem vylézala z auta.

Celou dobu jsem se koukala do země, měla nepřítomný výraz a vůbec nemluvila. Což je u mě zvláštní, jelikož já jsem velmi ukecaný člověk a v podstatě nezavřu hubu.

Když jsme se konečně dostali do Petrova pokoje, tak jsme viděli jenom jak spí. Měl v sobě kapačky a na ruce měl vidět poznatky toho, že měl v rukách píchlou stříkačku.

„Ještě se neprobral z kómatu, bylo by dobré, kdyby jste dali vědět jeho rodině. Do zítřka se už jistě probere,” řekl nám doktor a poté zmizel ve dveřích.

Šla jsem k němu a chytla ho za ruku, byla to ta zdravá ruka. Po tváři mi stekla jedna slza, v tomhle stavu jsem ho prostě nedokázala vidět. Kdyby se mu stalo něco horšího a on to nepřežil, nezvládla bych to. Znamenal pro mě celej svět a já bych tu bez něj nemohla být.

„Jdu pro kafe,” navrhl Darek, bylo nám všem jasné, že tu budeme ještě dlouho.

„Já jdu zavolat jeho matce,” řekl Marek a poté se vytratil na chodbu, stejně jako Darek, který šel do automatu na kávu.

Zůstala jsem tam tedy jenom já, Val a nepřítomný Petr. Až se vzpamatuje, chtěla bych s ním mluvit a tom, jak dlouho bral drogy a proč je bral.

„Doufám, že na něj nehodláš řvát hned jak se probudí, jinak do toho komatu spadne znovu,” ozval se za námi hlas. Otočila jsem se a spatřila Calina s Willym. Na nic jsem nečekala a ihned běžela k nim, nechápala jsem, co tady dělají.

„Co tu, u všech čertů, děláte?”

„To nemůžeme ani navštívit našeho kamaráda v nemocnici?” otázal se Calin, ale potom mi odpověděl normálně, což u něj je zvláštní případ.
„Nebyli jsme tak daleko od Brna a Marek nám to dal hned vědět.”

Poté jsme si všichni raději sedli, pili kafe a čekali jenom na to, až se Petr probudí. Zřejmě jsme byli všichni v šoku, protože nikdo nic takového nečekal. Celé ty měsíce byl v klidu, byli jsme šťastní, tak co jsem jenom udělala špatně? Můžu za to já?

Chvíli nastalo mezi námi ticho, všichni jsme to potřebovali vstřebat a mít alespoň minutu ticha. Ale pak se ozval jiný hlas.

„Sakra, mám žízeň jako kdybych strávil týden na poušti.”

✺

tak tu máme zase po sto letech kapitolu. už tu začíná takové menší drama a musela jsem do toho přidat drogy, jinak jsem fakt netušila, čím to okořenit :D přimotala jsem do toho i my děti ze stanice zoo jelikož jsem na to měla čtenářský deník a strašně mě to zaujalo, i když jsem tu knížku celou nedočetla xdd ale koukala jsem se na recenzi na yt a holčina to tam moc hezky popisovala :D

snad u další kapitoly, adios amigos