Sigrod jezdci draků

Kapitola VIII - Minulost

Konečně byla před cílem. Athéna uplavala poslední dvě tempa a Tasy se mohla vyhoupnout na břeh. Cyrodovi tím setřela úsměv z obličeje. Očekával, že ji to bude trvat déle.

Tasy mířila k sobě na pokoj. Nejdříve se ale chtěla zastavit v kavárně, která měla být podle Cyroda ve vedlejší budově.

Cedule navádějící do kavárny jí dovedli až na menší dvorek. Tady musela probíhat všechna zábava v létě.

A tam na druhé straně zahlédla ceduli kavárna zde. Vešla dovnitř. Na Tasy vdechla příjemná vůně domova. Ve vzduchu cítila zákusky a horkou čokoládu.

V kavárně bylo docela dost lidí. Asi si taky dělali dopoledne pauzu. Sedla si k jednomu menšímu stolku v rohu kavárně. Měla tu přehled nad celou kavárnou a zároven nebyla skoro vůbec vidět.

,,Co si budete přát?'' zeptala se jí milá servírka.
Tasy nahlédla do lístku a odpověděla ,,Prosím jednu horkou čokoladu a jahodový dortík.''
,,Hned to bude.'' zapsala si objednávku servírka. Na nic nečekala a šla k dalším zákazníkům.

Rozvoněl se zvonek. Tasy pohlédla, kdo přichází, musela si zacpat pusu, aby zděšením nevykřikla. Ne to nemohla být ona. Co by tu přece dělala. Tasy sklopila pohled do stolu. Dlouho to ale nevydržela a musela se znovu podívat.

Usadila se už ke stolu, takže k ní teď byla zády. Naštěstí si jí nevšimla. Co tady ale dělala? Měla by od tud být přece několik stovek kilometrů daleko. Dokonce na sobě měla oblečení učitele. Na jejím pravém rameni poznala tetování mraků s větrem. Takže větrná jezdkyně, vyvodila si Tasy.

Ta žena sedící nedaleko byla její učitelka. Učila ji přesně před třemi lety. To díky ni Tasy tenkrát utekla. Nemohla už ten nátlak od ní dále vydržet.

Snažila se udržet, ale i přesto se jí do očí vlily slzy. Vzpomínky se jí v hlavě znovu míhaly, jako kdyby se to dělo právě teď. Snažila se svou mysl udržet v přítomnosti, ale nešlo to. Těch emocí na ní bylo dost. Ve vzpomínkách se vrátila zpátky před dvěma lety do jedné obyčejné školní hodiny, tedy pro Tasy to tenkrát nebyla obyčejná hodina.

Tasy seděla v lavici se svou kamarádkou Eliškou. Právě zvonilo na hodino.

,,Co by jsi chtěla dělat v dospělosti?" zeptala se Tasy své kamarádky.
,,Asi doktorku. Přírodopis mě baví a bavilo by mě starat se o nemocné lidi.'' vyprávěla nadšeně Eliška. Dívka Eliška byla velkým nadšencem pro cokoliv. Zároveň se snažila bavit a zdržovat si dobré vztahy se všemi dětmi ze třídy. Ujmula se Tasy, když přišla do třidy a nikoho zde neznala. Teď už sem chodila tři měsíce a cítila se tu jako doma.

,,To je dobré povolaní.'' Souhlasila s ní Tasy.
,,A čím by jsi chtěla být ty?" zajímalo Elišku.

,,Asi učitelkou.'' zamyslela se Tasy ,,Bavilo by mě učit děti.''

,,A co bys je jako naučila?'' zasmála se její učitelka angličtiny, která se jmenovala Ratma Kbelíková. ,,Jak utíkat ze školy a dělat potíže úředníkům a učitelům?'' s těmihle slovy odešla učitelka pryč.

,,A co o tom víte vy.'' zatnula zuby Tasy.
,,Ty se na učitelku nehodíš.'' zamítla znovu Ratma Kbelíková ,,Můžeš být učitelka. To je přesně povolání pro tebe.'' zasmála se a s těmito slovy odešla pryč.

Tasy s Eliškou na sebe nechápavě hleděly. Ratma Kbelíková se k ní vždy chovala tak mile. Tasy jí měla docela ráda. Dokonce jí měla radši než jejich suprovou dějepisářku. A to je co říct.

Celou hodinu Tasy přemýšlela proč se k ní Ratma Kbelíková chovala tak hnusně. Něco musela změnit její názor.

Naštěstí angličtina byla její poslední předmět a Tasy mohla jít domů. Ale ani tam neměla klid. Celé odpoledne přemýšlela nad tím proč se k ní, tak Ratma Kbelíková chovala. Nakonec se rozbrečela. Doma ale nebyl nikdo, kdo by jí utěšil. Její pěstouni pracovali a ti se o ni nezajímali. Tasy byla na celém světě sama.