Nerovná hra ✔️

|2|

|Craig Matthias Smith|

Natáhl jsem se na gauči a znuděně zívl. Večírek byl v plném proudu a můj nejlepší kámoš v nedohlednu, stejně jako zábava. Okolo mě se už nějakou dobu motala nějaká blondýna, která více než stála o mou pozornost, ale já na ní neměl náladu.

Graham slíbil, že se tady objeví s Witney a s ní.

Když se včera mimo řečí zmínil, že dnes přijela do New Yorku i Sailor, nedokázal jsem své myšlenky od ní odtrhnout. Samozřejmě jsem věděl, že má přijet a že tu bude studovat, ale uvědomění, že je ve stejném městě jen kousek ode mě mi přinášelo uspokojení.

Tu holku jsem celým srdcem nenáviděl, ale pokaždé, když byla poblíž, něco nebylo v pořádku. Nebyla jako ostatní a za tou její maskou, s kterou rozdávala úsměvy, se skrývalo tajemství a ne jedno. Něco na ní prostě bylo a nutilo mě to pokaždé objevit o ní víc a víc.

Zhnuseně jsem zabručel. Už zase se mé myšlenky ubíraly směrem, jakým jsem nechtěl a poslední dobou se to stávalo až moc často.

„Co se tady tak valíš?" ozval se nade mnou známý hlas.

Zvednul jsem hlavu a zazubil se na Liama. „Odpočívám, nevidíš?" odsekl jsem.

„Tak pojď odpočívat do kuchyně. Je tam chlast," navrhl a vyrazil tím směrem. Odfrkl jsem si, ale zvedl se a zamířil za ním.

Eric se v rohu olizoval s nějakou blondýnkou, která vypadala jak vystřižená z časopisu modelek na spodní prádlo. Ušklíbnul jsem se. Taky bych si to dal líbit, kdybych na něco takového měl zrovna náladu. Liam si na druhé straně nalíval do kelímku chlast a kecal s pár kluky z týmu.

Vyrazil jsem přímo k němu a sebral mu kelímek, který si zrovna nalil. Zamračil se na mě. „Dneska jsi nějakej nevrlej," komentoval můj výraz a sáhl pro další kelímek.

Jo, byl jsem nevrlej a to dost. Každou chvíli se tu měl objevit Graham s tou malou stvůrou a já nechtěl být úplně mimo, když jí potkám po třech měsících.

Naposledy jsem jí viděl na jejím slavnostním ukončení školy, na který jsem vyrazil z Grahamem. Spíš to tedy bylo tak, že on vyrazil podpořit Witney a já se k němu bez pozvání přidal.

Potom večer na večírku jsem se pohádal do krve se Sailor kvůli nějaké hlouposti, kterou si ani pořádně nepamatuju, protože v dobu už jsem byl tak zlitej, že jsem jí sotva poznal. Pamatuju si ale, že z toho večírku odešla naštvaná a oháněla se nadávkami po každém, kdo se na ní jen podíval.

„Dej mi pokoj," zamumlal jsem a vrazil mu kelímek zpátky do ruky. Chuť mě už přešla. Rozhlídl jsem se kolem a pátral po známé tváři.

„Ne, vážně. Co ti dneska je?" dotíral dál.

„Nic," odsekl jsem.

Eric na druhé straně něco zamumlal té holce do ucha a ona odkráčela pryč s úsměvem na rtech. On zase vítězně zamířil k nám a rovnou sáhnul po celé lahvi.

„Kde jsi ji vzal?" pokýval jsem směrem, kam odešla ta holka.

Rozzářil se mu obličej. „To bys nevěřil. Narazil jsem na ní před školou, kde pózovala nějakému čtvrťákovi na projekt."

Uchechtl jsem se. Nebyl jsem daleko.

Ostatní kluci z týmu zmizeli a zůstali jsme tu jen my tři.

„Kdy má přijít Graham s tou svojí holkou?" zeptal se znuděně Eric.