Nerovná hra ✔️

|18|

|Craig Matthias Smith|

Rozčíleně jsem zamířil do své ložnice, jakmile ona zmizela v pokoji pro hosty.

Chyba?

Tohle celé byla chyba?

Byl jsem tak neskutečně naštvaný, protože tohle jsem vážně nečekal. Udělal jsem to, protože jsem to tak v danou chvíli cítil a ona nejspíš taky, protože více než nadšeně spolupracovala. A teď mi oznámí, že to byla chyba a že se to nesmí stát znova?

Přecházel jsem po pokoji a naštvaně kopl do skříně. Měl jsem takový neskutečný vztek. Po pár minutách jsem opustil pokoj, popadl klíče a rozčíleně odpochodoval z bytu. Potřeboval jsem se uklidnit dřív, než udělám nějakou blbost.

Zamířil jsem do parku kousek od našeho bytu, kde jsem se potom procházel a občas naštvaně kopl do stromu nebo nahlas zanadával.

Nesnášel jsem to.

Rozčiloval mě fakt, že mě tak jednoduše odmítla, že jsem byl takovej idiot a políbil jí, i když jsem věděl, že to je potvora a taky jsem nesnášel to, že jsem na chvíli měl pocit, že někam patřím.

Nesnášel jsem ten pocit, kdy jsem si připadal, že nemám vlastně nikoho. Graham měl Witney a už jsme se nevídali tak jako dřív, Brandon byl několik kiláku od nás, Eric s Liamem byli především spolu a moji rodiče?

Vůbec nevěděli, co dělám, s kým mluvím, co mě baví. Byl jsem pro ně jen výhoda. Pro otce někdo, kdo převezme firmu a pro matku? Z politického pohledu vypadlo dobře, že byla vdaná a měla syna, který hrál hokej a studoval na univerzitě. Zvětšovalo to její šance ve volbách.

Někdy jsem se cítil tak moc sám, ale nebylo na výběr. Musel jsem nosit masku, jak úžasní jsou moji rodiče, jak neskutečně spokojený jsem a jak skvěle se mi v životě daří.

Pravdou bylo, že otec se mnou mluvil přes telefon jen když se dozvěděl, že jsem něco vyvedl a on vyhrožoval, že firmu nedostanu a s matkou jen když se konala nějaká důležitá akce na které se objevovala celá rodina a ona potřebovala, abych přijel.

A pak tu byla Aurora, která proklouzla do mého života a kolem ní jsem vždycky ztrácel tu masku. Vadilo mi, že ve mně tak jednoduše probouzela moje opravdové já, a tak trochu mě to i děsilo. S ní jsem zapomínal na všechno okolo a já se na chvíli necítil tak sám.

Rozčilovalo mě si něco takového přiznat, ale bylo to tak. Měla na mě špatný vliv, protože jsem ztrácel všechen svůj zdravý rozum, jakmile ona byla v mém okolí. V její blízkosti jsem se choval iracionálně a dělal věci, které bych normálně nikdy neudělal. Díky ní jsem taky zapomínal na to, co vypouštím z pusy a už několikrát mi ujely věci, o kterých jsem se před nikým ani slovem nezmínil.

Prohrábl jsem si vlasy a frustrovaně zabručel. Chtěl jsem se soustředit na její tajemství a ona mě dokázala dokonale rozptýlit, takže jsem na důvod, proč jsem dnes do toho klubu vlastně šel, úplně zapomněl.

Proč jsem toho ale o ní chtěl vlastně tolik vědět?

Neměl jsem tušení proč, ale ta holka mě přitahovala a nejen fyzicky. Chtěl jsem o ní vědět všechno. Proč si změnila jméno, proč se přestěhovala z Itálie, jaká je její oblíbená příchuť zmrzliny.

Tohle u mě nebylo normální. Holky mě nezajímaly, když měly zájem, užili jsme si, ale to byl konec. Nikdy jsem se o žádnou ale nezajímal tolik jako o ní.

Ale proč mě, do háje, odmítla? Nikdy mě žádná takhle neodmítla a musel jsem přiznat, že mě to překvapilo. Já byl ten, kdo je odmítal, nikdy to nebylo naopak.

Posadil jsem se na lavičku a natáhl před sebe nohy. Tohle bylo patetický. Utekl jsem z vlastního bytu kvůli holce, která tam přespávala a kterou jsem políbil a ona mě následně odmítla. Myslím, že moje středoškolské já by se mi asi vysmálo, kdyby mě teď vidělo.

Zase jsem se z lavičky zvedl a rázným krokem vyrazil domů. Nenechám se, do háje, vyhnat z vlastního bytu. Vrátil jsem se domů a zamířil rovnou do své ložnice. Zastavil jsem ale u dveří hned vedle těch mých a na chvíli se zamyslel.

Neměl bych to dělat. Tohle byl určitě hodně špatný nápad.

Přesto jsem ale dveře pomalu otevřel a vstoupil dovnitř.

Pokoj osvětloval měsíc a světla města, která sem proudila skrz okna. V posteli ležela drobná postava schoulená do klubíčka. Z pod peřiny vykukovala její holá noha a já se při tom pohledu zhluboka nadechl. Než jsem si to stihl rozmyslet, přešel jsem k její posteli a dřepl si. Díval jsem se jí přímo do tváře a nemohl svůj pohled odvrátit.

Byla krásná. Vždycky byla krásná a já to věděl. Teď na mě ale její krása dosedla a já nedokázala odtrhnout svůj pohled. Ve spánku se trochu usmívala a vypadala klidná a spokojená. Zvedl jsem ruku a lehce přejel klouby prsty po její tváři. Trochu se zavrtěla, ale spala klidně dál.

Co se mnou dokázala tahle malá potvora udělat během pár dní? Jedno jsem ale věděl. Nedokázal jsem se od ní držet dál. Prostě to nešlo. Přitahovala mě k sobě jako magnet a já tomu nedokázal dál vzdorovat.

Vadilo mi, když jsem nevěděl, kde je a co dělá. Několikrát za den jsem si na ní vzpomněl a napadlo mě, že bych zašel k její škole nebo bistru kde pracovala, abych jí alespoň na pár vteřin mohl spatřit.

„Co to se mnou děláš?" zašeptal jsem, zatímco jsem znovu přejel klouby prstů po její tváři. Byla hebká jako samet. Na jednu vteřinu mě napadlo, že bych tu takhle klidně mohl zůstat celou noc a jen jí sledovat, jak spí, než mi došlo, jak idiocky tenhle nápad zní.

Urychleně jsem se postavil a o krok couvl. Ta holka byla nebezpečná a nejspíš to moc dobře věděla a využívala toho. Opravdu jsem se v její blízkosti musel naučit ovládat, protože tohle už vážně nebylo normální.

Můj pohled znovu padl na její nohu. Chvíli jsem se rozhodoval, ale nakonec jsem natáhl ruku a jemně její nohu zastrčil zpátky pod deku. Vážně jsem odtud nechtěl odcházet a k tomu, abych se otočil a odstoupil od její postele jsem se musel prakticky nutit.

Vydal jsem se ke dveřím, ale na prahu jsem se nedokázal ubránit ještě jednomu pohledu. Dál klidně spala a zahrabaná v pokrývkách vypadala tak křehce.

Věděl jsem, že to, co se jí stalo nemohlo být nic příjemného. Znal jsem jí už dost dobře na to, abych věděl, že jen tak něco netajila. To, proč byla teď tady a jmenovala se jinak, než před pár měsíci byl důvod něčeho velkého a já chtěl vědět o co šlo.

Musel jsem si na ní ale dávat větší pozor, protože pokud to neudělám, skončí to pro mě špatně dříve, než si uvědomím, co se tady vlastně děje.