Nerovná hra ✔️

|17|

|Aurora Giulia Bruce|

Zamířila jsem rovnou doprostřed parketu, kde jsem tušila někoho, koho znám. Potřebovala jsem se dostat co nejdál od něj. Stále se mi motala hlava a já tak trochu doufala, že to, co se právě stalo se mi jen zdálo.

Tušila jsem ale, že kdybych zůstala, nejspíš by se to stalo znova a stalo by se toho mnohem víc, protože v tu chvíli jsem nechtěla, aby ten polibek skončil. Byl až moc návykovej.

Mezi lidmi jsem si všimla Ry, která se sama vlnila do rytmu. Kousek do ní byl Eric, který se olizoval s jakousi blondýnou a Rylee naprosto ignoroval. Alespoň o ní jsem se už bát nemusela.

Došla jsem až k ní a ona se na mě s úsměvem otočila. „Políbila jsem Craiga," dostala jsem ze sebe.

Její úsměv okamžitě zmizel. „Cože?" zeptala se, jako by doufala, že se přeslechla.

„Políbila jsem Craiga," zopakovala jsem.

Překvapením pootevřela ústa. „Proč?" vyjekla.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě se to stalo,"

Chvíli na mě zmateně koukala a nejspíš nevěřila vlastním uším. „Ale proč?"

„Já nevím," zakňučela jsem.

Sama jsem moc dobře věděla, že to byla chyba. Nikdy jsem s ním neměla nikam chodit. Zavánělo to průšvihem už od začátku, já si ale nemohla pomoct.

Ry mě popadla za ruku a táhla z parketu pryč směrem k sedačkám. Usadily jsme se a ona se na mě vážně podívala. „Jak se tohle stalo?"

„Mluvili jsme a on byl celkem milej a potom najednou..." dala jsem se do vysvětlování. Nutně jsem potřebovala někoho, kdo by to se mnou probral.

„Vždyť ho nesnášíš," konstatovala.

„Já vím," zamumlala jsem.

Na bar se zrovna posadil Craig a já zbystřila. Zasmál se něčemu, co řekl Liam a poté se otočil směrem ke mně, jako by přesně věděl, kde sedím. Zadíval se mi přímo do očí a já nebyla schopná ten pohled přerušit. Křivě se usmál a olízl si rty, což mě nutilo myslet na to, co se stalo před deseti minutami.

Nemohla jsem nahlas přiznat, že to byl pravděpodobně nejlepší polibek mého života a že ještě teď jsem cítila chuť jeho rtů.

Uhnula jsem pohledem a podívala se na pobavenou Rylee, která naši výměnu pohledů se zaujetím pozorovala.

„Byla to chyba," prohlásila jsem.

Rylee naklonila hlavu na stranu. „Myslíš?" popíchla mě.

Protočila jsem oči. Tenhle tón jsem jí naučila já, takže jsem si za to, jak se mnou mluvila, vlastně mohla sama, stejně mě to ale rozčilovalo.

Můj pohled znovu sklouzl ke Craigovi, kterému na rtech hrál úsměv a jeho pohled byl přilepený na mé osobě. Věděla jsem, že jsem odtud musela vypadnout dřív, než si to podělám ještě víc a už nebude návratu.

„Měla bych jít," prohlásila jsem a zvedla se.

„Cože?" vyjekla překvapeně Ry.

„Už tady nevydržím," vydechla jsem.

„Ale teď jsme přišly," namítla.

„Ty zůstaň, já jdu," upřesnila jsem a vyrazila k východu. Po pár krocích jsem se ještě otočila. „Řekni Witney, nechá tě u sebe přespat ať nemusíš sama až ke koleji," křikla jsem ještě na ní a už nečekala na odpověď.